Nováček

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak se mi konečně zase podařilo něco napsat. Není to nic super dlouhého, ale snad to bude mít hlavu a patu. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?” usmála se Sára na člověka, který právě trochu nejistě vstoupil do obchodu. Neodpověděl, místo toho se zmateně rozhlížel po vystaveném zboží. Zdálo se, že si Sáry vůbec nevšiml. Vypadal skoro vyděšeně, rukama si projížděl rozčepýřené vlasy a očima těkal kolem. 

“Haló?” zkusila to Sára znovu. “Je všechno v pořádku?”

Překvapeně sebou škubl a obrátil se. Teď teprve si jí konečně všiml. Prudce vydechl. 

“Pomozte mi, prosím!”

Sára se nervózně usmála.

“Ovšem, od toho tu jsem. S čím vám mohu pomoct?”

Návštěvník doklopýtal až k pultu. Oči měl vytřeštěné a zdálo se, že nemá zrovna nejlepší den.

“Kde to jsem?!”

Petržel, kterého návštěvníkův výkřik probudil, podrážděně zakrákal a zatřepal křídly. Neznámý reagoval dalším poděšeným výkřikem. Krkavec se na něj nazlobeně podíval a odlétl do zadní místnosti, odkud vedlo schodiště do Ignáciina bytu.

“Jste v obchodě se starožitnostmi,” oznámila mu Sára trpělivě. Už v Ignáciině obchůdku pracovala nějako dobu, byla na ledacos zvyklá. Včetně lidí, kteří do ulice Na Rozcestí zabloudili omylem. Nevěřícně zamrkal. “Taky prodáváme sušené bylinky a bylinné čaje,” dodala. 

“Ale proč jsem tady?!”

“Předpokládám, že něco potřebujete,” řekla Sára. “Většina lidí sem najde cestu, když něco potřebuje.”

Křivě se usmál.

“Prodáváte i vůli k životu?”

Než Sára stihla jakkoliv odpovědět, ozvaly se na schodech kroky a pak ze zadní místnosti hlas: “Sáro, je všechno v pořádku?”

“Máme tu zákazníka,” oznámila dívka, vděčná, že na to nebude sama.

“Výborně,” prohlásila Ignácie a s Petrželem na rameni vstoupila do obchodu. “Jak vám můžeme pomoct?”

Zákazník na ni vytřeštil oči. 

“Vy!” zalapal po dechu.

“Já!” opáčila Ignácie podobným tónem. Pak se překvapeně zamračila. “Počkat...co jsem udělala?”

“To vy jste mi řekla, že mám přijít!”

Ignácie si narovnala brýle, naklonila hlavu a s pootevřenými ústy si ho chvíli prohlížela. Pak se usmála.

“Ovšem! Potkali jsme se v čajovně, že?”

“Řekla jste, že mám přijít. Ani nevím, jak jsem se sem dostal!”

“To se stává,” přikývla Sára. Ignácie pokývala hlavou.

“Takže, Sáro, tohle je Viktor, naše nová pomocná síla.”

Neznámý - tedy Viktor - znovu zamrkal.

“Cože?” 

“Když jsme se potkali, mluvil jste o tom, že jste právě ztratil práci. Nejste ze svého života šťastný. Že chcete změnu.”

“Takže jste se rozhodla, že mi dáte práci?”

“Věřte mi, práce tady vám změní život,” ozvala se Sára. 

“Tohle je šílené,” zamumlal Viktor. “Ani jsem práci nehledal…”

“Můžete to aspoň zkusit,” navrhla Sára. “Něco jako zkušební doba? Uvidíte, jak to tu chodí a tak.”

“Přesně tak,” zazářila Ignácie a natáhla k němu ruku. Viktor se na ni chvíli zamyšleně díval. 

“Mohl bych to aspoň zkusit,” připustil nakonec. “Možná je to ta změna, kterou potřebuju.” A přijal nabízenou ruku.