Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Nemáte někdo tušení, kdo vymyslel tuhle pekelnou výheň? Protože já už asi týden sním o tom, že brzo začne podzim (well, brzo... už jenom pár měsíců!) a počasí bude tak nějak snesitelnější... Nebo by aspoň mohla přijít nějaká bouřka. Bouřky jsou fajn.
Anyway, dnešní povídka je tak trochu pokus o něco nového. Hlavní postavu už mám v hlavě tak pět let, párkrát jsem se s ním pokoušela i něco napsat, ale zatím to za moc nestálo. Tak snad to tentokrát bude lepší.
Příjemné čtení a nezapomeňte dát vědět, jak se vám to líbilo.
Vaše Dark Lord
"Mizejí mi krávy, urozená paní," postěžoval si podnapilý sedlák a ztěžka usedl na lavici. Mladá šlechtična, naproti které se posadil, se maličko odtáhla a v duchu litovala, že se ptala, jak se mu daří. Přesto mu věnovala soucitný úsměv.
"To mě mrzí," řekla a po očku pohlédla na svého osobního strážce. Ten nenápadně kývl a sklonil ruku k dýce, kterou měl u boku. Kdyby venkovan cokoliv zkusil, zaplatil by to životem. Zatím se ovšem nezdálo, že by měl zlé úmysly, spíš si chtěl postěžovat.
"Představ si to, paní, za poslední tejden celý dvě krávy! V tahu. Ani stopa po nich, jako by se do země propadly."
"Zvláštní," zamumlala kněžna a napila se z poháru, který před ni postavila hezká tmavovlasá sklepnice. Usmála se. Místní víno bylo výtečné… a obsluha také nebyla nejhorší. Už kvůli tomu by povídání nějakého sedláčka mohla přečkat. "Nebývají tu v okolí loupežníci? Třeba vaše krávy odvedli oni."
"Ještě to tak!" vydechl zděšeně sedlák a rychle udělal rukou znamení, které na něj zřejmě mělo přivést ochranu nějakého místního boha. Pár místních, rozsazených u okolních stolů, pokývalo hlavami. "Díky bohům, urozená paní, loupežníci se tu neukázali už dobrých sto let. Říká se, že místní lesy jsou plné Skrytého lidu. Nikdo by v nich bydlet nevydržel."
"V tom případě je to jasné!" zasmál se hlas od okna. Všichni se jako na povel obrátili tím směrem. U malého stolku pod oknem seděl muž, na první pohled oblečený jako šlechtic. Jeho oděv byl čistý, z kvalitního, zřejmě drahého materiálu. Na nohou, které opíral o židli naproti, měl pevné boty z pečlivě vydělané kůže. Světlé, skoro bílé vlasy měl učesané do složitého spletence. Nemohlo mu být víc než třicet, takže jeho vlasy nejspíš nezbělely věkem, ale nevypadal ani jako albín.
"Chtěl bys nám k tomu něco říct, mistře bylinkáři?" oslovil ho vousatý chlapík v kovářské zástěře. Zdálo se, že se sem odskočil jen rychle napít, ale už u svého stolu v koutě seděl skoro hodinu.
"Možná," pokrčil rameny mladík. "A možná bych i dokázal poradit, co s tím."
"Ale kuš!" zašklebil se sedlák. "Vy tuláci pořád jenom tlacháte o Skrytém lidu a magii, ale to mi moje krávy nevrátí!"
"Kdyby ses poslouchal," prohlásil bylinkář a pohodil hlavou, "uvědomil by sis, že Skrytý lid je s největší pravděpodobností důvodem tvých problémů."
Sedlák na něj chvíli zíral s pootevřenou pusou. Potom málem upustil svůj korbel s pivem.
"Zatracená práce!" odplivl si na podlahu.
"Hej, plivej si venku!" zaječela podrážděně sklepnice.
"A přepo… přeplo… řekl bych, že ty budeš vědět, co bych s tim měl dělat, co?" pokračoval sedlák a sklepnice si vůbec nevšímal.
"To bych si docela ráda poslechla," poznamenala kněžna a kývnutím bylinkáře vybídla, aby si přisedl. Mladík se široce usmál a spustil nohy na zem. Šlechtična si při tom všimla, že podrážka jedné z jeho bot je o dost silnější, ale také o dost sešlapanější. Hmátl za sebe a popadl cosi dřevěného, co kněžna původně pokládala za cestovní hůl. Ve skutečnosti to byla umně vyřezaná berla. Svižně překulhal ke kněžnině stolu a posadil se vedle sedláka na místo, které mu ukázal její strážce.
"Slyšeli jste někdy o vittra?"
Nikdo v krčmě neodpověděl. Jenom sklepnice pohodila hlavou a zamumlala něco o tom, že už zase vypráví pohádky.
"Je to označení pro jistý rod Skrytých lidí, který obvykle žije v horách daleko na severu. Obvykle bývají neviditelní a živí se jako pastevci. Jejich krávy bývají veliké, dobře živené a dávají mnohem více mléka. Lidí si vittra obvykle nevšímají, pokud někdo nepostaví cestu nebo dům na jejich území. V tom případě se chovají přesně jako kdekdo ze Skrytého lidu v takovém případě." Bylinkář se odmlčel a zamával na sklepnici. Ta přikývla a za chvíli mu už nesla pohár medoviny.
"Doufám, že tentokrát už zaplatíš," poznamenala. Horlivě přikyvoval, dokud mu pohár nepodala.
"Asi před rokem jsem do těch míst zavítal," pokračoval, když se pořádně napil. "A setkal jsem se tam se sedlákem, který měl úplně stejný problém jako ty. Najednou mu zmizelo pár krav. Jednou ráno byly pryč a nebyly po nich žádné stopy. Jenom občas jeho pasáček zaslechl na louce kravské zvonce ve chvíli, kdy kolem žádné stádo nebylo. Poradil jsem mu jediné, co v tu chvíli šlo dělat - čekat."
"Ty ses úplně zbláznil, bylinkáři!" vykřikl sedlák a málem si znovu vylil pivo. Ostatní hosté krčmy sborem souhlasně zabručeli. "Vždyť ty kravky jsou moje živobytí! Co bez nich mám dělat?"
"Nech mě domluvit, člověče," zamračil se bylinkář. "Ten vitter mu je nevzal navždycky. Tihle to nedělají. Jen si je půjčí a zase je vrátí. Za pár dní je budeš mít zpátky a budou dojit víc než kdy předtím."
Sedlák nevěřícně potřásl hlavou, ale neodpověděl. Místo něj se ozval vousatý kovář: "Jen aby sis to nevymyslel, mistře bylinkáři!"
"Vypadám snad jako lhář?" zatvářil se bylinkář tak nevinně, jak to jen dokázal. Sedlák, který už měl zjevně dost (jak piva, tak jeho povídání), se zvedl a trochu klátivou chůzí zamířil ke sklepnici, aby zaplatil útratu.
"Vypadáš jako někdo, kdo umí vyprávět," prohlásila kněžna.
"Hodně jsem toho už viděl," potvrdil. "A sám si občas rád poslechnu dobrý příběh a pak ho předám dál."
"Nechtěl by ses připojit k mému doprovodu? Ráda bych si nějaké příběhy poslechla."
"To záleží na tom, kterým směrem cestujete."
"Mířím do Casedellu, mám jednání s králem Eurigem."
"V tom případě máme stejnou cestu," usmál se bylinkář. "Já sice jdu do Tazalského lesa na oslavy slunovratu, ale cestou chci v Casedellu navštívit svou sestru. Takže pokud mou přítomnost sneseš déle než jen dnešní večer, rád se k tvému doprovodu přidám."
"Výborně. Vyrazíme zítra po úsvitu, máme před sebou dlouhou cestu."
Když druhý den ráno vešla děvečka poškozeného sedláka do chléva a našla tam dvě ztracené krávy ověnčené horským kvítím, byli bylinkář i kněžna se svým doprovodem už na cestě lesem Skrytého lidu.
Žádné komentáře:
Okomentovat