Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak je to tady. Konečně zase nově napsaná povídka. Asi není dokonalá, v daném oboru nemám praxi, ale měla jsem tenhle nápad v hlavě už nějakou dobu a prostě jsem ho musela uskutečnit. Tak snad se vám bude líbit!
Vaše Lordie
Bylo dusno. Horký vzduch jako by visel na jednom místě a zpomaloval všechno ve svém dosahu. Čas se táhl jako rozehřátá smůla na kmeni stromu. A nikde žádní lidé. Tedy, skoro žádní.
Dívka za objednávkovým pultem ve fastfoodu se už počtvrté za posledních třicet minut podívala na hodiny. Měla pocit, že se jejich ručičky zasekly na jednom místě. Možná se zastavily. Nebo čas přestal ubíhat. Bylo to zvláštní, bylo téměř poledne a její pracoviště přitom zelo prázdnotou. Tentokrát z hodin nespustila oči, jako by doufala, že upřeným pohledem posune ručičky kupředu.
Proč tu nikdo není? Touhle dobou býval fastfood obvykle plný lidí.
"Tohle je divný," řekla směrem k hodinám. Neodpověděly, naštěstí. Ale ani se nepohnuly.
"Promiňte, slečno."
Brigádnice polekaně nadskočila. Vůbec nepostřehla, že by do fastfoodu kdokoliv vešel. Normálně by si toho všimla, její stanoviště bylo přímo naproti jedinému vchodu, ale teď neměla tušení, kde se člověk, který teď trpělivě postával u její pokladny, vzal.
"Dobrý den, co to bude?" usmála se rozpačitě a spěšně si ho prohlédla. Byl to shrbený muž s rozcuchaným šedým plnovousem, v dlouhém tmavém kabátě. V kombinaci s plstěným černým kloboukem to v parném létě působilo trochu nepatřičně.
Možná je to bezdomovec, napadlo ji.
"Jenom něco malého," opětoval jí úsměv a ukázal na nejlevnější menu v nabídce. Přikývla, zadala objednávku a oznámila mu cenu. Zaplatil hrstí drobných mincí.
"Je horko, co?" poznamenal, zatímco oba čekali až bude jeho objednávka připravená.
"To ano," zamumlala a sklopila hlavu. Měl podivně upřený pohled a to se jí nelíbilo. Následovalo rozpačité ticho, přerušené jen křikem dvou ptáků, kteří se venku prali o odhozené hranolky. Brigádnice jim nevěnovala pozornost. Havranů a podobných ptáků byla v okolí spousta skoro pořád.
Konečně jí kolega podal zabalenou objednávku a ona ji předala zákazníkovi. Ten ji s úsměvem přijal, vzápětí se ale zatvářil překvapeně.
"Slečno… Ten kelímek, který jste mi dala, je prázdný."
"To je bezedný kelímek," vysvětlila a doufala, že není vidět, jak moc ráda by teď zvedla oči v sloup. Stařík si kelímek pozorně prohlédl.
"Opravdu? Nevypadá tak."
"To znamená, že si můžete natočit kolik pití chcete," povzdechla si. "Támhle," máchla rukou.
"Och, ovšem," odšoural se směrem, kterým mu ukázala. Jenom se krátce naklonila přes pult, aby se ujistila, že pochopil princip. Zastavil se u dávkovače a začal si točit ledový čaj. Spokojeně obrátila svou pozornost zpátky k hodinám. Teď bylo pár minut po poledni a fastfood pořád zel prázdnotou. Netrvalo dlouho a ona skoro zapomněla, že není sama. Probral ji až bublavý zvuk, jako když se někdo snaží brčkem vysrknout zbytky nápoje. Spěšně vykoukla přes pult.
"Došel vám ledový čaj," oznámil stařík pochmurně. "Myslím, že budu muset vyzkoušet něco jiného."
Než stihla cokoliv říct, začal si do papírového kelímku napouštět limonádu. Dívka s vytřeštěnýma očima sledovala, jak tmavá tekutina mizí a čekala, že kelímek začne každou chvíli přetékat. Nic takového se nestalo. Limonáda tekla a tekla a mizela v kelímku, dokud se znovu neozval ten srkavý zvuk.
"Asi byste si měla doplnit nápoje, slečno," prohlásil zákazník vyčítavě.
"Ale-" dostala ze sebe ve snaze přijít na to, co udělat. Na podobnou situaci nebyla připravená.
"Přece se nebudete zlobit," usmál se a jeho oko se pod širokým kloboukem zalesklo. "Byla jste to přece vy, kdo mi prodal bezedný kelímek."
Žádné komentáře:
Okomentovat