Horko

    Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní a vítám vás na svém novém blogu!

    Jak jsem zmínila na tom starém, protože Blog cz v srpnu končí, nezbývá mi nic jiného než svoji tvorbu přesunout jinam. Ještě budu asi nějakou dobu vychytávat mouchy, ale snad se s tím tady brzy sžiju a budu moct vesele blogovat dál. Postupně upravím štítkování jednotlivých povídek pro lepší orientaci a snad se mi podaří vytvořit i nějaký rozcestník. Dokonce se mi podařilo nastavit i možnost odběru! (Nesmějte se, učím se s tím pracovat) Zatím tu pro vás mám dnešní povídku, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

…”Terry?”

“Mmm.”

“Všechno v pořádku?”

Terry se převalil a otevřel jedno oko. Vypadal nevrle.

“Je tu něco, co by naznačovalo, že není?”

Lee se rozpačitě usmál.

“Třeba to, že jsem tě právě našel ležet obličejem dolů na podlaze ve vašem obýváku. Mohl bych vědět, co k takové pozici vedlo?”

“Horko!” zazněla dvojhlasná odpověď.

“Staplesi, ty jsi tu taky!” zajásal Lee.

“Já jsem tu vždycky,” odsekl Staples Terryho ústy. “Mám tu smůlu, že jsem uvězněný v těle tohohle idiota.”

“Posedls mě!” bránil se Terry. Někomu jinému by nejspíš připadalo hodně zvláštní sledovat, jak se Terry hádá sám se sebou. Lee, který byl zvyklý, to vnímal spíš jako komickou situaci.

“Takže… Terry leží na podlaze napůl svlečený, protože mu je horko,” shnrul to. “Nemůžu říct, že by mi ten pohled nějak vadil, ale přece jen to působí poněkud...přehnaně?”

“Další možnost bylo vlízt do lednice, ale to mi nedovolil,” přiznal Staples.

“Nevešli bychom se tam.”

“Ty se svojí postavou? Bez problému!”

“Tak za prvé, jak se opovažuješ? Za druhé, i kdybych se tam vešel, jak to vysvětlíš Bethany?”

“Však ona by to pochopila. Má tě ráda.”

“Dej mi pokoj,” doporučil mu Terry. “Až se odstěhuješ z mojí hlavy, můžu tě zavřít třeba do mrazáku, jestli budeš chtít.”

Lee Terryho opatrně překročil a posadil se na okraj gauče. 

“Doufám, že je ta podlaha aspoň čistá,” poznamenal. Terry pomalu otočil hlavou a zamžoural na něj. 

“Myrna včera vytírala,” zamumlal a vrátil se do své původní polohy. 

“Aspoň že tak,” přikývl Lee. “Můžu ti chvíli dělat společnost?”

“Mmm.”

“Znamená to ano nebo ne?”

“Mmm.”

“A takhle to s ním je celý odpoledne.”

Lee překvapeně vzhlédl.

“Robin Goodfellow! Nevšiml jsem si, že tu jsi.”

“Zrovna jsem dorazil,” zazubil se Puk a zastrčil si pramen dlouhých vlasů za špičaté ucho. “Byl jsem nedaleko, tak jsem si říkal, že zaskočím.”

“Pěkná sukně,” pokýval Lee uznale hlavou. Puk po něm vrhl uličnický úsměv. 

“Dobře že se ti líbí. Dá si někdo zmrzlinu?”

Terry s námahou zvedl hlavu.

“Cože?”

Puk se k němu naklonil. 

“PTÁM SE, JESTLI SI DÁŠ ZMRZLINU!”

“Nemusíš křičet,” zasténal Terry. “Slyšel jsem tě. Co za to chceš?”

“Vlastně nic. Nechali jste mě spát na gauči tolikrát, že teď dlužím já vám. A taky pod stolem v kuchyni. A ve vašich pokojích. Takže to ber jako splátku.”

Chvíli bylo ticho. Pak se Staples zeptal: “Jaká je to zmrzlina?”

“Mrkvová. Zvláštní receptura. Věřte mi, něco takovýho jste ještě nejedli!”