Prostě další den

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Zítra mě čeká poslední test a pak už snad budu schopná napsat něco nového. Mezitím tu pro vás mám ještě jednu šuplíkovku, tak snad si ji užijete!

Vaše Lordie

Když se Oleg probudil, měl hlad. Nijak moc ho to nevzrušilo. Obvykle se vzbudil těsně předtím, než do knihovny dorazil jeho otrok, aby mu přinesl jídlo a celý den mu dělal společnost. Takže by se tu teď každou chvíli měl objevit.

Oleg se protáhl a pak si chvíli brousil drápy o nohu otrokovy židle. Nakonec se celý umyl. Musel přece dbát na pravidelnou hygienu, ne? Ve chvíli, kdy už byl skoro hotový, zachrastil v zámku klíč a otevřely se dveře. Jeho otrok byl tady.

"Olegu!"

Oleg pomalu zvedl hlavu a zadíval se na svého otroka, jako by chtěl říct: "Ty jsi tady? Já už ani nečekal, že přijdeš…" Pak se odvrátil, aby dokončil svou ranní očistu.

Ozvalo se klapnutí, jak jeho otrok otevřel dvířka studené, bílé skříňky a vytáhl láhev s mlékem. Teď už měl Olegovu plnou pozornost.

Za okamžik už Oleg hodoval - v jedné misce mléko, v druhé maso z konzervy - a jeho otrok se usadil za stolem. Jako obvykle. Jakmile byl Oleg hotov se svou hostinou (vypil mléko a vyjedl důlek uprostřed misky s masem), vyskočil svému otrokovi na klín. Nastal čas drbání. Jeho otrok byl v tomhle hvězda. Vlastně to byl důvod, proč se Oleg rozhodl, že si ho nechá. Bohužel chvíle jako tyhle nikdy netrvaly dlouho.

Veliké dveře, které vedly ven, se znovu otevřely. Dovnitř vešel jeden z mnoha člověků, které se Oleg už ani nenamáhal rozlišovat. Podle pachu sem chodil často, ale nepatřil do okruhu Olegových otroků, tak proč se namáhat? Olegův otrok se s ním ale dal do řeči. Ach ano. Prostě další den, kdy musí Oleg trpět všechno tohle obtěžování. Hovor skončil a cizinec se usadil na židli v rohu. Olegovu židli, nutno podotknout. Ano, i s tím se Oleg musel každý další den smiřovat.

"Tak jdeme, Olegu," řekl Olegův otrok nahlas. Ach, ano. Procházky. I to bylo součástí Olegových dnů v knihovně. Vždycky šel, kam ho vedl jeho instinkt, a otrok ho následoval. Obvykle při tom našel nějakou z těch otevíratelných věcí, co páchly maličko jako mrtvé stromy, a ke kterým neměl Oleg, až na pár výjimek, žádný vztah. Ty pak půjčoval svým naprosto nezajímavým návštěvníkům. Olega těšilo, jak oddaně ho jeho otrok následuje a jak mu důvěřuje. Sám sobě proto slíbil, že se o něj musí pořádně starat. Tak mizernou kočku, jako byl jeho otrok, totiž ještě nikdy v životě neviděl.

Jejich procházka dneska trvala o něco déle než obvykle. Jeho otrok se často zastavoval a zíral na věci, které Olegovi nemohly být víc ukradené. Nakonec ale našli cestu zpátky a ten nudný cizinec, který na ně ještě pořád čekal na Olegově židli, konečně vypadl. Teď byl Oleg konečně spokojený a oslavil to tím, že pět minut upřeně zíral do rohu. Pak si všiml, že jeho otrok vytáhl ze své tašky plochou vyhřívací věc. To byla jedna z Olegových oblíbených věcí. Plochá věc, podobná těm otevíracím, které jeho otrok nacházel v knihovně. Narozdíl od většiny z nich ale svítila a hřála. Oleg chvíli vyčkával. Vždycky bylo nutné čekat a chvíli sledovat, jak otrok na plochou věc ťuká svými směšnými drápy. Musela se pořádně rozehřát, než bude na Olega připravená.

Po pár minutách Oleg usoudil, že konečně nadešel čas. Chvíli odhadoval vzdálenost, pak se odrazil a skočil otrokovi na klín. A odtamtud se přes otrokovy protesty vyškrábal nahoru, přímo na svou svítící ohřívací věc. Tak. Teď bylo všechno naprosto v pořádku. Prostě další dokonalý den.