Prostě odejít pryč

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak už se mi to zkouškový chýlí ke konci! Brzo už snad budu zase psát a nemůžu se dočkat. Dneska je ale veškerá moje energie vyčerpaná a proto tu pro vás mám zase jednu wordvemberovskou povídku. A tentokrát je to jedna z mých hodně oblíbených, tak si ji pořádně užijte!

Vaše Dark Lord

Je možné, že jste už o takových místech slyšeli. Možná jste se už v jednom z nich i ocitli. Je ale i možné, že vůbec nevíte, o čem teď mluvím. Dobře. Začneme od začátku.

Liminální prostory - místa, která se nacházejí jakoby na okraji. Nebo spíš na hranici. Na rozhraní dvou věcí. Nebo dvou časů. Něco takového. Asi první, co člověka v takovém případě napadne, jsou křižovatky. Pak si možná vzpomenete na nádraží, letiště, dálnice a podobně. Všechno to se počítá. A možná jste si už někdy uvědomili ten zvláštní pocit, který se v těch místech občas dostaví. Jsou to místa, kde věci nejsou stálé, pořád se něco mění. Místa přechodu.

Potom jsou ale místa, která by vás třeba zpočátku nenapadla. Příkladem takového místa může být například školní chodba, nebo obchod. Zůstali jste někdy dlouho ve škole, takže jste odcházeli až za tmy, když byla celá budova téměř prázdná? Je to zvláštní pocit, že? Jako by něco nebylo v pořádku, něco, co nedokážete přesně určit.

A pak jsou tu právě obchody. Teď nemám na mysli malé krámky v zastrčených uličkách nebo koloniály u benzínek podél dálnice. Ty se samozřejmě také počítají, ale vrátíme se k nim ještě někdy jindy.

Představte si obchodní dům. Veliká budova, několik pater, řady obchůdků. Pravděpodobně má v suterénu parkoviště a v nejvyšším patře nejspíš najdete pár restaurací, několik fast foodů a možná i multikino. Tak. A teď si představte, že jste v takovém obchodě v noci. Teď vám nechci radit, abyste chodili do obchodních domů po zavírací době. Prostě si představte, že jste v obchodním domě těsně před zavírací dobou. Lidí už je tu jen pár, některé obchody už jsou zavřené a vy začínáte mít zvláštní pocit. Ne, že by něco bylo hodně špatně, ale něco není v pořádku. Aspoň maličko. Možná je to tím, že tu obvykle bývají davy lidí a teď tu není skoro nikdo. Možná to je i tím, že venku je tma, zatímco tady je pořád světlo jako ve dne. Nebo je to možná i tím, že jste se právě ocitli tak trochu na hraně normální reality. V liminálním prostoru. Vítejte.

Klidně se tu projděte. Je možné, že vám to tu nebude připadat ničím odlišné. Prostě jste jen v obchoďáku těsně před zavírací dobou. Nakoupíte, co potřebujete, a odejdete. Možná ale propadnete tomu zvláštnímu pocitu a začněte si všímat. Čeho? Různých věcí. Můžete si všimnout, že oči prodavačky v obchodě se zdravou výživou mají svislé zorničky. Nebo toho, že se v místním knihkupectví najednou objevila další police knih, vázaných v silné kůži a psaných neznámým jazykem. Doporučuji poklábosit se slečnou u ochutnávky zákusků ve druhém patře. Pokud budete klást správné otázky, můžete se ledacos dozvědět (třeba čísla do loterie, co přesně znamenal konec Ztracených nebo kdy umře vaše protivná prateta). Za žádných okolností ale neochutnávejte nic z jejího tácu. Nemuseli byste se pak dostat zpátky.

Pokud navštívíte v tuto dobu dámské toalety v přízemí, dávejte si pozor na druhou kabinku odzadu. Čas od času se v ní objevuje portál do jiné dimenze a věřte mi, tam byste skončit nechtěli.

Máte-li zájem o něco skutečně speciálního, zkuste navštívit zlatnictví ve druhém patře. V tuto dobu se zde objevuje zvláštní nabídka - prokleté amulety všeho druhu. Chcete se zbavit té nepříjemné pratety? Není nic snazšího než jí věnovat kočičí náušnice, které na ni přivolají kletbu bohyně Bastet. Bohužel se pak může stát, že dotyčné bohyni připadne všechen pratetin majetek a vy budete mít smůlu, i kdybyste byli její univerzální dědicové. Takže si to pořádně rozmyslete.

A teď, možná by vás zajímalo, jak se dostanete ven, že? Možná vás už napadlo, že nejjednodušší by bylo prostě odejít pryč. Tak snadné to ale není. Samozřejmě. Musíte odejít přesně těmi dveřmi, kterými jste do obchodního domu vešli. Že pořád nechápete, v čem je ten háček? Ale ovšem, to jsem zapomněl zmínit. Všechny dveře v tuto dobu hlídá dveřník. A ten vás pustí jen v případě, že mu zaplatíte. Ale pozor! Za žádnou cenu mu nenabízejte peníze. Ne, peníze pro něj nemají žádný význam. Musíte mu nabídnout něco, co mu bude připadat dostatečně cenné. Nevíte co? Nebojte se, o to nemusíte mít starost. Já si už cenu stanovím sám.