Ne, to neuděláš

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Nestíhám, nestíhám, nestíhám. Dneska mám deadline něčeho do školy, takže nestíhám napsat nic nového, za dva týdny mám začátek zkouškového a nervy mám v kýblu už teď. Takže dneska to bude ze šuplíku a snad to všechno ve zdraví přežiju.

Vaše Dark Lord

"Terry…"

"Ne."

"No ták, Terryyyy!"

"Řekl jsem, že ne."

"Slíbil jsi to!"

"Řekl jsem, že si to rozmyslím a že uvidíme. Ale rozhodně ne teď, když mám práci."

"Tu máš pořád."

"Je to důležitá práce. A v tomhle případě má definitivně přednost."

"Terryyyy!"

"Myrrieeee!"

Myrna vyskočila na kraj stolu, u kterého Terry seděl. Byl pro ni příliš vysoký, takže teď klátila nohama ve vzduchu.

"Co vlastně děláš?"

Terry zvedl hlavu a podíval se na ni.

"Sedím u sebe v práci u stolu, před sebou mám knihu s rozpadajícím se obalem a věci potřebné k jeho opravě. Řekl bych, že se vší pravděpodobností hraju šipky. Co ty? Neměla jsi mít dneska nějaký pracovní pohovor?"

"No jo vlastně…" zarazila se Myrna. Zdálo se, že na chvilku znervózněla. Potom se ale znovu zazubila. "Ale ráno mi od tý babky přišel vzkaz, že jí to mrzí, ale že to musíme přesunout na zítra. A tobě mám vyřídit, že se omlouvá a že dělá všechno proto, aby těch skvrn od vína bylo co nejmíň."

"Hlavně, že jsem s ní o tom nedávno mluvil," povzdechl si Terry. "Takže paní Jekatěrina shání zaměstnance?"

"Prej někoho na výpomoc do krámu. Nějaká přírodní lékárna nebo co."

"Hmmm, to by dávalo smysl…" zamumlal Terry. Na chvíli oba zmlkli a Terry, v naději, že teď už snad bude mít klid, se opět sklonil nad knihou. Nemělo to ale dlouhé trvání…

"Teryyyyyy!"

"Nemůžeme to tvoje hučení odsunout na někdy jindy? Vážně bych tohle rád dodělal."

"Ale já bych to potřebovala dneska!"

"Je mi líto, na to jsi měla myslet, než jsem šel sem."

Myrna se chvíli mračila. Pak ji nejspíš něco napadlo, protože se jí po tváři rozvinul ďábelský úsměv.

"Jestli mi to nedovolíš, řeknu to Beth."

"A ta ti potvrdí to samé, co jsem ti řekl i já. Dneska to prostě nejde."

"Takhle to nemyslím. Přece nebudu žalovat. Řeknu jí něco jinýho."

Teď získala Terryho pozornost. Pomalu zvedl hlavu od své práce.

"Co?" vydechl tiše.

"Ty víš, co," mrkla na něj.

"Ne, to neuděláš," zamumlal. V jeho hlase byl slabý záchvěv nejistoty.

"Vážně si to myslíš? Vážně si myslíš, že bych jí to neřekla?"

"Ne, protože potom by ses mohla s hraním karet se Staplesem rozloučit na věky."

"To bys neudělal."

"Tak sleduj."

Myrna na Terryho zírala mírně přivřenýma očima. Chvíli jí pohled opětoval. Pak zamrkal a odvrátil se.

"To byl řečnický obrat."

"To si jenom myslíš," oznámila mu Myrna. "Ale já tě budu fakt sledovat."

Terry si hlasitě povzdechl a zvedl oči v sloup.

"No, zdá se, že tady máme patovou situaci."

"To si piš, budu ti vždycky v patách."

Terry se na ni podíval s výrazem, který jako by říkal 'vážně?'.

"Ty víš, jak to myslím. Z téhle situace nechce ani jeden z nás ustoupit."

"No jo…" zamumlala Myrna a na chvíli se zamyslela. "Víš co?" řekla nakonec. "Já zavolám Beth."

"Cože? To ne?" vyjekl Terry nepřirozeně vysokým hlasem. "Ne-neprohraješ tím pádem?"

"Asi jo… ale chci vidět ten tvůj výraz a taky chci vědět, co na to řekne Beth. Navíc se mi třeba podaří překecat tě někdy jindy," vykládala Myrna, zatímco vzala do ruky telefon a začala hledat číslo.

"Jestli ho vytočíš, tak se s tím můžeš rozloučit!"

Myrna se zazubila a s pohledem upřeným na Terryho stiskla ikonku HOVOR na displeji. Terry na ni zíral jako by nevěděl, jestli po ní má skočit a telefon jí zabavit, nebo se rovnou pokusit spáchat sebevraždu jednou z psacích potřeb na stole.

"Ahoj, dovolali jste se Beth Wilsonové. Zrovna nejsem u telefonu, tak mi po pípnutí nechte vzkaz. Pokud jsi to ty, Terry, tak záložní balík soli je pod umyvadlem."

Myrna s divokým úsměvem počkala na pípnutí. Pořád se dívala na Terryho, který byl paralyzován, jakmile se z telefonu ozval Bethanin hlas.

"Hej, Beth, chtěla jsem ti něco říct! Věděla jsi, že Terry se baví s kocourem, když nejsme doma? A jednou mu udělal legrační čepičku, má ji schovanou pod postelí!"

Z Terryho úst se vydralo tiché zasténání. Vypadal zmateně, rozpačitě i ulehčeně zároveň.

"No, to je asi všechno, co jsem ti chtěla říct, něco si budu muset nechat na jindy, až ho zase budu chtít vydírat," ukončila Myrna zprávu.

"Co…" zamumlal Terry, neschopen dát dohromady souvislou větu. "Ale…"

"Co, tys myslel, že jí řeknu něco jinýho?" zasmála se Myrna. "Jako třeba že ji miluješ? To si nechávám na vydírání těžšího kalibru, zlato. Navíc bych řekla, že ona o tom stejně už ví."

Odložila telefon a naklonila se nad stůl.

"Tak, a teď ještě ohledně těch karet.. "