Tři tečky

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se právě skoro sesypala. Není nad to, cítit se naprosto k ničemu, protože nejste schopní vymyslet povídku po tom, co jste během předchozích dvou dnů nahráli pilotní díl podcastu a napsali seminárku. Teď už se aspoň jsem schopná posadit k počítači bez toho, abych měla chuť s ním švihnout přes celý pokoj, tak tu pro vás mám aspoň něco ze šuplíku. Toho wordvemberovského. Pokud se vám bude líbit, dejte vědět, aspoň si nebudu připadat úplně k ničemu.

Vaše Dark Lord

- Tak co, jak se ti zatím líbí v nové práci?

- Docela to jde…

- Šéf je v pohodě? Připadal mi trochu divný, když se tu tenkrát stavoval.

- Je celkem fajn… Čas od času se tu zastaví…

- A co holky? Jak se mají?

- Fajn… Právě se chystáme vyrazit do kavárny, takže už budu muset...

Julie zahlížela na tři tečky na konci zprávy, kterou jí poslal její bratr jako poslední. Nesnášela to. Ne, že by neměla Terryho ráda. Měli dost rozdílné zájmy a většinou spolu nemluvili, ale přece jenom byli sourozenci a navzájem jim na sobě záleželo. Terry měl ale (kromě dalších podivností, které Julie zrovna nemusela) nepříjemný zvyk zakončovat skoro každou psanou větu třemi tečkami, což Julii přivádělo k šílenství. Měla ráda řád. Vyhovovalo jí, když věci dávaly smysl a všechno šlo podle vzoru, který znala a rozuměla mu. Tři tečky na konci každé věty do jejího řádu nepatřily.

Tři tečky pro ni znamenaly, že něco nebylo ukončeno. Že někde pořád ještě čeká pokračování načaté věty, které se ona nikdy nedozví. Že má její bratr v jejich konzervaci nějaká zadní vrátka, něco jako tajemství, které nikdo jiný než on nedokáže rozluštit. Julie nesnášela tajemství. Ne, to nebylo docela přesné. Měla tajemství ráda, pokud byl nějaký způsob, jak je rozluštit. Problém byl ten, že většina věcí, které Terry dělal, jí nedávaly smysl a ona si s tím nevěděla rady. Terry byl jako ten nejhorší rébus, s jakým se kdy setkala.

Nejhorší bylo, že tak i mluvil. Ne, že by dělal podivné pauzy uprostřed věty nebo něco takového. To by už bylo směšné i na něj. Šlo o to, jakým způsobem se vždycky odmlčel, když domluvil. Jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Jako by se snažil udržet nějaké tajemství. Jako by na konci jeho poslední věty vždycky byly ty zatracené tři tečky.

"Moc se v tom pitváš," oznámila jí její přítelkyně Darcy, když se jí s tím svěřila. "Máte každý jiné zájmy a nevíte, na čem se shodnout, to je všechno. U sourozenců je to normální. A on se tak prostě vyjadřuje. Nemyslím, že by za tím bylo něco dalšího." Na to jí Julie nedokázala nic říct. Jak by taky mohla? "Netrap se tím," dodala Darcy potom. "Když se v tom oba rýpete, jenom se víc rozčilujete."

Snažila se na to nemyslet. Ale teď tu ty tři tečky byly zase a ona si nebyla jistá, jak na to má reagovat. Nejspíš nad tím zase moc přemýšlela, ale měla pocit, jako by jí něco nechtěl říct. Možná, že měla Darcy pravdu a ona v tom jen zbytečně hledala nějaké skryté významy. Tak, jako to Terry dělal úplně se vším.

"Proboha," zamumlala, když si to uvědomila. Představila si Terryho, jak upřeně zírá na monitor (stejně jako před lety zíral do knih) a snaží se přijít v jejích zprávách na skrytý význam, který neexistuje. Možná to opravdu trochu přehání.

Na monitoru zablikalo upozornění. Přišla jí další zpráva. Najela na ikonku kurzorem a klikla.

- Promiň, už musím jít… Někdy se stav…

Usmála se. Dlouho se neviděli, to byla pravda. Navíc jí docela chyběla Beth, jak se jí vždycky zdálo, byla to z Terryho okolí asi jediná příčetná osoba.

Na monitoru vyskočila další zpráva.

- Mám tě rád…

Julie se usmála. I když si většinu času nerozuměli a většina jejich setkání končila hádkou. Možná by se mohla někdy zastavit v Misthavenu...