Co bude k večeři?

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

A daří se mi psát! Nejen seminárky! Taky povídky! A jednu jsem napsala! Tak si ji užijte! A promiňte, že tak křičím!

Vaše Dark Lord

Jack nebýval v kuchyni moc často. Vlastně neměl většinu času důvod tam být, jíst nepotřeboval a většinu času stejně trávil ve svém baru. Tentokrát ovšem byla výjimečná situace a on doufal, že nezklame. Už teď si v duchu nadával, že nebyl trochu pozornější, když se onehdy snažil okouzlit jednoho šéfkuchaře. Svazek mrkví na obvykle dokonale prázdné kuchyňské lince jako by se mu vysmíval a maso, kvůli kterému vystál frontu v řeznictví, ho přinejmenším pobaveně sledovalo. O cibulích ani nemluvě. S povzdechem se natáhl pro sklenici rudé tekutiny. Přimíchal si do krve poměrně značné množství vína. Samo o sobě by na něj žádný výrazný vliv nemělo, nebo by přinejmenším nepůsobilo tak rychle, ale v kombinaci s krví mu rozhodně pomáhalo se uvolnit. Jack si vlastně nebyl jistý, jak to funguje. Kdyby byl poblíž Smith, nejspíš by se pokusil navrhnout nějaký experiment. Možná by ho napadlo, že vlastně nikdy nezkoušeli, jak moc by Jack dokázal vypít nalačno, dokud by to na něj nezačalo mít vliv. A jindy by do toho Jack možná i šel. Teď by na to nejspíš neměl náladu. Byl nervózní a to právě teď nebylo ideální.

Vrhl letmý pohled na světélkující hodiny na zdi. Ještě měl čas, ale měl by se pustit do práce. Obrátil svou pozornost zpátky k cibuli, která ležela nedotčená vedle nejostřejšího nože, který mu Bethany byla ochotná půjčit. Vlastně mu půjčila většinu nádobí, které se v jeho kuchyni momentálně nacházelo, a pak mu s trochu znepokojivým úsměvem oznámila, že příště ho vlastnoručně dovleče do oddělení domácích potřeb.

Vzal nůž do ruky.

Opět ho položil.

Ohlédl se na telefon na stolku u dveří. Možná by se měl na pár věcí zeptat… Nebo možná ne. Musí se aspoň pokusit. Obrátil se zpět k lince a vzal do ruky cibuli.

"Nejdřív oloupat," zamumlal a pustil se do práce. Zanedlouho byly cibule připravené k dalšímu kroku. Jack se zamračil na Bethanin nůž a vzal ho do ruky.

***

Přibližně o deset minut zazvonil u Beth v kuchyni telefon. Terry, který byl nejblíž, se podíval na displej.

"To je Jack," oznámil.

"Vezmi to, prosím tě," požádala ho Beth, která se právě pokoušela dokázat svou dominanci nad kávovarem pomocí pečlivě volených nadávek a dloubanců. Terry si hlasitě povzdechl a hovor přijal.

"Jacku?... To je Terry. Cože jsi…?" Přitiskl si telefon na hrudník. "On brečí."

"Cože?"

"Brečí a chce vědět, proč jsi mu něco neřekla."

Beth vzdala svůj zápas s kávovarem a natáhla ruku.

"Dej mi ho, prosím tebe."

Terry si přiložil telefon k uchu. "Beth s tebou chce mluvit," řekl a spěšně telefon předal.

***

Tomovi bylo jasné, že ho Jack musí slyšet už na schodech. Občas o něm věděl ještě než vůbec vstoupil do domu. Taky věděl, že ho Jack určitě pozná, proto nehrozilo, že by se vstupem do upírova domu vystavoval nějakému nebezpečí. U dveří ho ale nikdo nečekal. To nebylo zrovna obvyklé. Tom vjel rukou do kapsy a vylovil klíč, který mu Jack nedávno slavnostně předal.

V předsíni byla tma, což nebylo nic neobvyklého. Jack nebyl zrovna fanouškem prudkého osvětlení.

"Jacku?"

Jediné světlo přicházelo ze směru, kterým, jak Tom věděl, byla kuchyně. Jack musel být tam. Tom ve vzduchu cítil kromě bezvýrazného upířího pachu také spoustu zeleniny a syrové maso. Pak si vzpomněl, co Jack slíbil, když na dnešku domlouvali. Že připraví večeři. I tak bylo divné, že by mu nepřišel otevřít. Tom rychle zavřel dveře a skopl boty. Znovu zavolal Jackovo jméno a tentokrát zaslechl něco jako odpověď. Vůbec se mu nelíbilo, jak zněla, takže vystartoval tak rychle, že v kuchyni málem převrhl stolek s telefonem.

"Jacku!"

Jeho přítel s hlasitým popotahováním a vzlykáním postával u stařičkého plynového sporáku. Když zaslechl Tomův hlas, otočil se k němu a pokusil se usmát.

"Tome! V-věděl jsi, ž-že cibule p-pálí?"

"Tys to nevěděl?" vydechl Tom překvapeně. Spadl mu kámen ze srdce, protože neměl tušení, co jiného by mohlo upíra rozplakat, ale tohle bylo trošku absurdní. "Myslel jsem, že to je všeobecná znalost nebo tak."

"Já obvykle n-nevařím, z-zlato."

"To je dobrý." Tom odložil tašku, aby svého přítele mohl obejmout.

"Chtěl jsem ti připravit večeři," zamumlal Jack s tváří napůl zabořenou do Tomovy košile.

"Promiň, nemohl jsem se dočkat," usmál se Tom a políbil ho do vlasů. "Co kdybychom se do toho pustili spolu? Mohl bych za tebe vzít tu cibuli."

"Je odvážné předpokládat, že budu schopný tady s tebou něco udělat."

"To se ještě uvidí." Tom se trochu odtáhl a sklonil, aby mohl Jacka políbit na čelo. "Takže… co bude k večeři?"