Na nádraží

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Pomalu začínám ztrácet přehled o tom, co je za den. Zato vím, že zítra je nov, protože mám v plánu zítra zveřejnit další epizodu podcastu, na kterém jsem začala pracovat. Že nevíte o co jde? Pokud máte odvahu a trochu času, klikněte sem a nezapomeňte mi dát vědět svůj názor! A teď už k dnešní povídce. Věřte nebo ne, po dlouhé době se mi podařilo napsat něco na téma týdne! Tak si to užijte a nezapomeňte komentovat!

Vaše Dark Lord

Váš vlak má zpoždění. Nebo to alespoň tvrdí světelná tabule v nádražní hale. Je už stará a poruchová, takže vyčíst z ní nějakou informaci bylo trochu obtížné, ale nakonec se vám to podařilo. Jak velké zpoždění to bude, to už je ve hvězdách. Část řádku, která udává délku zpoždění, je jen směsicí poblikávajících světelných bodů.

Posadíte se na lavičku v hale. Je z ní vidět ven na nástupiště, ale také na informační tabuli. Jste tu sami. Není na tom nic zvláštního, už je pěkně pozdě. Venku je tma, narušená jen žlutým světlem lamp. Tady vevnitř je světlo o něco bledší. Stejně jako světelná tabule, i zářivky na stropě poblikávají, jako by měly každou chvíli zhasnout. Zadíváte se na jednu z nich. Je to ta nejslabší. Její nestálé, mihotavé světlo způsobuje, že vypadá, jako by se chvěla.

Nejde od nich žádné teplo, napadne vás a najednou si uvědomíte, jak je v hale chladno. Netřesete se zimou, ani vám nejde pára od úst. Jenom tu kromě vás není nic, co by vyzařovalo teplo. Znovu obrátíte svou pozornost na tabuli. Informace o vašem vlaku tu stále jsou. Některá písmena jsou zdeformovaná tak moc, že musíte chvíli uvažovat, než nápisu úplně porozumíte, ale pořád ještě ho dokážete přečíst.

Ve stařičkých reproduktorech pod stropem to zachrastí. Zpozorníte, ale nenásleduje žádné hlášení. Místo toho zaslechnete zvenčí zvuky přijíždějícího vlaku. V mžiku úplně zapomenete na nádražní rozhlas a s taškou přes rameno vyběhnete na nástupiště.

Na nástupišti je ticho. Dlažba, vlhká od nedávného deště, se leskne ve svitu lamp. Vítr tiše ševelí v listí stromů na druhé straně kolejí. Nikde ani stopa po projíždějícím vlaku. A nikde ani živáčka. Tedy, kromě vás, samozřejmě. Zvednete hlavu a podíváte se na velké hodiny visící ze stříšky nad nástupištěm. Jste si jistí, že když jste vystupovali z vlaku, kterým jste přijeli, určitě ještě šly. Dobře si pamatujete, jak se velká ručička pohnula, když jste procházeli kolem do haly. Teď zůstává na místě, jen se slabým škubáním. Jako by se snažila čas opět rozpohybovat. Jste tak zaujatí hodinami, že jste si ani nevšimli, kdy přestal foukat vítr. Najednou je naprosté ticho. Zastavil se snad s nádražními hodinami celý svět? Ocitli jste se ve světě, kde je všechno tiché a pozvolné. Je to jako byste byli pod vodou. Jak dlouho už tu jste? Hodinu? Den? Rok? Nad čím realita kolem vás tají dech? Co přijde teď?

Chvíle napjatého očekávání skončí stejně rychle jako začala, když v listí temné hradby stromů opět zašumí vítr, a vy máte pocit, jako byste se právě probudili ze sna. Ručička na hodinách se pohne. A potom v dálce uslyšíte zahoukání vlaku.