Sbohem, pastelko

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem doufala, že tenhle týden už budu v pohodě. Že normálně začnu další semestr, budu chodit do školy, psát povídky a připravovat přednášku na Trpaslicon. Místo toho ležím s teplotou. Oh joy. Možná bych i něco napsala... Kdybych na to teda měla energii. Welp, mám tady pro vás aspoň něco ze šuplíku, abych vás nezklamala.

Vaše Dark Lord

"A jsme v rejži," prohlásila Bethany, když se police kolem nich uzavřely. Ona, Terry a Myrna se právě snažili dostat do místa, kde Terry naposledy viděl keř modrých růží. Ten byl ale nedávno přesunut na místo, které ani za nic nemohli najít. Už asi hodinu bloudili uličkami knihovny a Terry už vyjádřil obavu, že nenajdou cestu zpátky.

"Měli jsme s sebou vzít Olega," dodal.

"Určitě cestu najdeme," ujišťovala je Myrna. Snažila se znít pozitivně, ale i v jejím hlase už byla slyšet nejistota. "Stačí jenom hledat, co jsme viděli cestou sem a-"

V tu chvíli se police znenadání pohnuly a vytvořily kolem nich kruh. Než se vzpamatovali, všechny cesty byly zablokované.

Terry přistoupil k jedné ze stěn a začal zkoumat spoj mezi dvěma policemi. Byly příliš blízko u sebe, aby mezi ně mohl vsunout prsty, přesto se ale pokusil jednu z nich odsunout. Obě dívky se k němu brzy přidaly, ale nezdálo se, že by to nějak pomáhalo. Vlastně to ani nemělo cenu, police se tyčily vysoko nad nimi a jejich vrcholky mizely v šeru někde u stropu. Myrna zamumlala několik německých nadávek, které zřejmě odposlouchala od dr. Smithe.

"No tohle je báječný," řekla nakonec a pokusila se vytáhnout z police pár knih. Držely jako přilepené.

V tu chvíli se ozval slabý zvuk, něco jako šustění křídel, a z vrchu jedné police se snesly tři vážky. Jak se přibližovaly, ukázalo se, že to vážky rozhodně nejsou. Všechny tři bytosti měly zhruba lidský tvar, ale lišily se tím, že byly velké asi jako balíček papírových kapesníčků. Jejich hlavy byly holé, s dlouhýma špičatýma ušima a velkýma očima. Ani jeden z tvorů neměl oblečení, jen opasky z lesklých korálků a na zádech křídla.

"Proboha," zamumlal Terry. "Radši ustupte," doporučil kamarádkám. "Tohle vyřídím já."

Pomalým krokem popošel k místu, kde se všechny tři bytosti vznášely, mírně se uklonil a zvedl levou ruku. Jedna z nich přilétla o něco blíž, jako by chtěla řádně prozkoumat symbol na jeho dlani. Uznale kývla hlavou a vrátila se na své místo. Terry tlumeně promluvil. Bytosti chvíli naslouchaly a potom jedna z nich odpověděla pisklavým hláskem.

"Ty jim rozumíš?" naklonila se Bethany k Myrně. Ta jen pokrčila rameny.

Terry s bytostmi ještě chvilku rozmlouval, ale brzy se vrátil.

"Jsou to pixiové, dřív žili na stromě, ze kterého jsou tyhle police. Chtějí, abychom jim zaplatili za uvolnění cesty."

"To je směšný," zabručela Bethany. "Knihovna jim přece nepatří."

"Technicky vzato jim patří všechny police, které nás teď obklopují, takže na to tak trochu mají právo," přiznal Terry.

"Máme peníze?" zajímala se Myrna.

"Nějaké tu mám, ale obávám se, že peníze chtít nebudou. Žádají něco, co má pro nás hodnotu. Něco hezkého. Jinou možnost nemáme, můžeme být rádi, že nechtějí rovnou jméno nebo prvorozené dítě nebo tak něco."

Bethany tiše vzdychla a rozpustila si vlasy. Potom s gumičkou v ruce předstoupila před pixie.

"Tohle je moje nejoblíbenější gumička," řekla. "Byl to dárek od mojí malé sestřenice a teď je to dar ode mě vám."

Jeden pixie popolétl blíž a vzal gumičku do drobných rukou. Bethany si při tom všimla, že má na každé ruce jen tři prsty. Pixie cosi zapištěl a trochu to vypadalo, jako by se usmíval.

"Myslím, že jsi prošla," ozval se Terry a strčil ruku do kapsy. Vytáhl několik předmětů a začal se jimi přehrabovat. "Tohle no, to je Olegův míček, tohle jsou moje klíče… Ah, tohle by šlo!"

Držel v ruce kovovou záložku do knihy, ozdobenou barevným kamenem. Druhou záložkou kámen opatrně odloupl a obě vrátil do kapsy. Potom ukázal pixiům svůj dar.

"Kamínek z první záložky, kterou jsem si pořídil po příchodu do knihovny," oznámil a předal ho dalšímu z pixiů. Ti si chvíli porovnávali dárky a potom se se štěbetáním obrátili na Myrnu. Ta tam stála, poněkud pobledlá. Když otevřela dlaň, měla na ní zelenou pastelku.

"Nic jiného nemám," zamumlala. "Je to jediné, co mi zbylo po bratrovi. Už si na něj ani nepamatuju."

Terry věděl, co je to za pastelku. Myrna ji už od dětství nosila všude s sebou a nikdy ji nepoužila. Tvrdila, že patřila jejímu bratrovi, i když jediným důkazem byly iniciály R.G., které na ni někdo vyryl. Terry si dobře vzpomínal, jak jednou ve dvanácti letech zpanikařili, když si myslela, že pastelku ztratila.

"Nemusíš to dělat," řekl jemně. "Dáme jim něco jiného. Tuhle si nech."

Potřásla hlavou.

"Ne," řekla. "Je na čase, abych se posunula dál." Natáhla ruku s pastelkou k pixiům. "Prosím. Je to to nejvzácnější, co mám."

Pixie, který ještě dar nedostal, vzrušeně zapištěl a pastelku popadl. Úplně se rozzářil.

"Myslím, že tenhle dárek se jim líbí nejvíc," poznamenal Terry tiše a Bethany přikývla.

"Sbohem, pastelko," zamumlala Myrna a po tváři jí sklouzla slza. Terry se postavil vedle ní a konejšivě jí stiskl ruku. Pokusila se mu položit hlavu na rameno, ale byl moc vysoký, tak se o něj aspoň opřela. Bethany se k ní postavila z druhé strany.

Jeden z pixiů, zřejmě jejich vůdce, cosi zapištěl směrem k Terrymu. Ten přikývl.

"Velmi to oceňuji," řekl. Pixiové se vznesli a brzy zmizeli ve výšce. O chvíli později se police začala pomalu sunout stranou.

"Díky Bohu," povzdechla si Bethany.

"Mňau?"

Terry se krátce zasmál. Na polici v chodbičce seděl Oleg a se zájmem trojici pozoroval.

"No, vypadá to, že se možná ven i dostaneme."

A tak všichni tři, ruku v ruce následovali kocoura ven z bludiště knih.