Bublající palác

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Zkouškové je v plném proudu a já se snažím, aby mi v hlavě z toho středověku utkvělo aspoň něco málo. No, snad se to povede. Bohužel to znamená, že nemám čas dávat do kupy nové povídky, ale středa je prostě středa. Takže tady máte další šuplikovku z wordvemberu 2017, snad se vám bude dobře číst.

Vaše Dark Lord

Bublající Palác bylo překrásné místo. Terry se o něm dozvěděl před pár měsíci od Leeho, ale moc často sem nechodil. Bylo to na hranici světů a navíc to tu nebylo zrovna levné. Tentokrát ale přečkal půlhodinu ve vlaku plném stínů jen proto, aby tu teď byl.

Seděl u stolu v soukromém salonku. Vlastně to nebyl ani tak salonek, jako spíš jedna z mnoha očarovaných bublin, ze kterých se Bublající Palác skládal. Když tu byl poprvé, byl z toho poněkud nervózní. Neustále musel myslet na to, že jedno z vlastností bublin je praskání. Bylo mu vysvětleno, že bubliny praskají jen poté, co z nich návštěvníci odejdou, nebo na výslovné požádání všech zúčastněných. Na výhled do hlubin jezera si zvykl překvapivě rychle. Na tlumených tónech modré a zelené a tichém šumění vody bylo cosi uklidňujícího.

Na stolku před ním byla šachovnice a konvička s čajem. Šachovnice už tu byla, čaj si objednal on. I na něm vždycky nalézal něco uklidňujícího a teď potřeboval být klidný. A to nejen proto, že šachy moc hrát neuměl. Čaj tu měli výborný.

"Už jsem se bál, že nejsi naživu," ozvalo se od vchodu, když už si skoro myslel, že jeho společník nedorazí a začínal litovat, že si s sebou vzal jen jednu knihu. Trochu polekaně vzhlédl.

"Nápodobně," pronesl, když poznal příchozího. Byl to přesně ten tvor, na kterého čekal. Usadili se naproti sobě a na okamžik si pohlédli do očí.

Terry si jako vždy uvědomil, jak moc je tvář naproti podobná jeho vlastní. A jak moc se zároveň liší. Jeho návštěvník měl podobné rysy, ale bylo v nich něco, co připomínalo lasičku. Vlasy měl o dost kratší a na Terryho vkus v nich měl až moc gelu. Až potud vypadal možná dokonce víc jako člověk než Terry sám. Ale pak tu byly jeho oči. Byly modré. Ne obvykle modré nebo šedomodré, jako mívají normální lidé. Neměly duhovky, byly prostě celé zářivě modré. Úzké kočičí zorničky jim dodávaly ještě podivnější vzhled.

"Takže," začal Terryho společník potom, co si u servírky s jemně namodralou kůží objednal víno, "co je nového?"

"Jsme dohodnutí, že začínáš ty," upozornil ho Terry a posunul pěšce.

"Ovšem, zapomněl jsem," usmál se ten druhý a odhalil tak řadu zašpičatělých zubů. Chvíli se díval na šachovnici a potom i on vytáhl pěšcem. "Dvůr má nějaké potíže s kmeny na severu," prohodil.

"Ale. Někdo se bouří proti královně?"

"Vlastně ne. Dvě tlupy rudohlavců se několikrát servaly o území, na kterém je brána. Královna zuří, doufala, že jí pomůžou, až vytáhne proti Oberonovi, ale oni se radši řežou mezi sebou. Můžeš si být jistý, že dokud se to nevyřeší, k žádným útokům rozhodně nedojde."

"Jsi si jistý, že ti můžu věřit?" zeptal se Terry automaticky a pokračoval ve hře. Za stěnou bubliny se v jeho zorném poli objevila ryba.

"Chci mír, stejně jako ty," zamračil se ten druhý. "Navíc přece víš, že nedovedu lhát." Napil se vína, které mu právě přinesli. "Ale na druhou stranu," dodal, "když se do sebe Dvory dají, nebudou mít čas na lidi."

"A ti pak zbudou takovým, jako jsi ty," zabručel se Terry a posunul další figurku. "A ty jsi právě řekl, že chceš mír, takže si trošku protiřečíš."

"Ty do mě vidíš jak do zrcadla," prohlásil ten druhý a na tváři se mu zase objevil ten otravný úsměv.

"Nech toho."

Oba zároveň se napili.

"Takže," začal znovu ten druhý, "oba chceme mír."

"Samozřejmě. Já proto, že chci ochránit lidi. Nejsem si úplně jistý tvými důvody, ale budu ti věřit."

"Ach, to mě hřeje u srdce," povzdechl si ten druhý dramaticky. Potom se zamračil na šachovnici.

"Řekni mi, proč vůbec hrajeme šachy?" zeptal se Terry, když viděl jeho výraz.

"No, asi pro tu atmosféru. Vypadá to dramaticky, ne? Jako kdybychom rozhodovali o osudu ostatních."

"Nerozhodujeme o nich tak trošku?"

"V tom případě bych řekl, že ty šachy fungují."

"Takže...dobrá práce?"

Přes šachovnici, která byla momentálně zapomenuta, si potřásli rukama. Potom se znovu uvelebili ve svých křeslech. Za stěnou bubliny se objevila další ryba.

"A teď mi řekni: vyšla už další série Sherlocka? Umírám touhou vědět, co bude dál!"