Můj ty králíčku

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Hrozně moc se vám omlouvám. Jak jistě víte, pokračuju ve #wordvember výzvě a včera se mi podařilo napsat a zveřejnit povídku až na poslední chvíli, asi deset minut před půlnocí. No, a tak nějak se mi už nepodařilo ji přidat i sem. Tak tady je. Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord

"Řekl ti už někdo, že máš nádherně hebké vlasy?"

"Hm? Cože?" Terry se pokusil otočit hlavu a podívat se na Beth, což připomínalo spíš akrobatický výkon, vzhledem k tomu, že seděl na podlaze před gaučem a opíral se jí o nohy. Na obrazovce televize běžel nějaký dokument, kterému ani jeden z nich momentálně nevěnoval pozornost.

"Mluvím o tvých vlasech. Mohla bych ti je rozčesat?"

"Pokud ti to udělá radost…" zamumlal a opřel se jí o kolena.

"Počkej chvíli, musím dojít pro hřeben!" zasmála se a on se s hlasitým povzdechnutím odsunul. Beth odběhla. Za okamžik se znovu objevila ve dveřích do obývacího pokoje s kartáčem na vlasy v ruce.

"Tak, jdeme na to!"

Znovu se posadila na gauč a Terry se jí zády opřel o nohy. Zanořila mu kartáč do vlasů a on okamžitě bolestně sykl.

"Co děláš?!"

"Sotva jsem se tě dotkla. Nehýbej se, asi to tady máš zacu-" Beth se zastavila uprostřed slova. Opatrně odložila kartáč a rozhrnula Terrymu vlasy. "Proboha."

"Co? Co se děje?" pokoušel se Terry znovu ohlédnout.

Beth se zhluboka nadechla.

"Zkus teď, prosím, nepanikařit, ale… stalo se ti někdy, že ti zničehonic narostly králičí uši?"

Terry vydal zvuk, který zněl jako něco mezi zavytím a zasípáním. Potom vyskočil a s výkřikem, který zněl jako "to snad ne, už zase" zmizel ve dveřích na chodbu. Bethany pospíchala za ním, ale když ho konečně dohnala, byl už v koupelně a zavíral dveře. Bylo přes ně tlumeně slyšet, jak nadává. Beth zkusila zaklepat.

"Terry? Je všechno v pořádku?"

"Ne, není!" ozval se. Znělo to, jako když panikaří. Hlasitě lapal po dechu a Beth měla pocit, že musí mít na krajíčku.

"Můžu dovnitř?"

Chvíli bylo úplné ticho, přerušované jenom Terryho přerývaným dechem. Potom cvakl zámek a dveře se otevřely. Jakmile Beth vešla dovnitř, Terry je zase zamknul a posadil se na okraj vany. Vypadal naprosto zdrceně. Beth se posadila vedle něj.

"Povíš mi, co přesně se děje?"

"Asi budu muset co?" řekl nakřáplým hlasem. "No, stejně jsem měl čekat, že se to dřív nebo později někdo dozví… Je to kletba."

"Kletba," opakovala Bethany. "To jako vážně?"

"Jo. Směšné, co? A nejhorší je, že si za to můžu sám." Na chvíli se odmlčel, čekal, jak bude Beth reagovat. Ta vyčkávala, zvědavá, jak se jeho vyprávění vyvine.

"Znáš Jekatěrinu? Takovou tu starou paní, co občas chodí do knihovny? Knížky, co vrací, jsou často od červeného vína. Nebo si aspoň nalhávám, že je to víno."

"Jo, občas chodí k nám do obchodu. Milá babča."

"No, pokud ji zrovna nenaštveš. Mně se to povedlo."

"Cos provedl, prosím tě?"

"Neposlouchal jsem, co mi říká. A takhle jsem dopadl," mávl rukou k svojí hlavě. "Po čtyřiadvaceti hodinách zmizely a já myslel, že je po všem, ale čas od času se ještě objeví. Snažil jsem se přijít na to, co to způsobuje, ale zatím jsem na to nepřišel. Poslední dobou mám pocit, že moje tělo reaguje na magii úplně jinak, než by mělo."

"Chápu. Tedy, nevím, jestli to chápu, ale jsem s tebou." Jemně ho vzala kolem ramen a on se nechal obejmout.

"Tak mě napadá… zkoušel ses jí omluvit?"

"Dokonce jsem se zastavil u ní doma a nebyla tam," přiznal Terry. "Mám dojem, že se mi naschvál vyhýbá."

"Rozumím. Co kdybychom tam zašli spolu? Třeba budeme mít víc štěstí."

"To by šlo," zamumlal Terry a přitulil se k ní ještě víc.

"Bude to dobré," ujistila ho a začala ho hladit po vlasech a těch dlouhých uších. Hlasitě popotáhl a ona se usmála.

"Můj ty králíčku…" povzdechla si.