Korálky

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ano, je středa a čas na povídku. Jelikož teď ale píšu #wordvember challenge, je trošku jiný režim. Normálně bych sem hodila povídku na dnešní téma, ale zrovna ta dnešní navazuje na pár předchozích a nebylo by fér je sem dávat na přeskáčku. Takže dostanete tu úplně první. You're welcome.

Vaše Dark Lord

Vždycky jsem měla ráda korálky. Už jako malá. Vzpomínám si, jak mi maminka vždycky dala nit s tupou jehlou a mísu korálků. A já navlékala a vyráběla náhrdelníky a náramky, které jsem vzápětí obvykle ztratila. Teď, když jsem starší, začala jsem se pouštět do odvážnějších projektů. Z korálků a silonové šňůrky vyrábím přívěsky ve tvaru ještěrek, krokodýlů a kytiček. Často jí nosím s sebou, kdybych se náhodou nudila a měla chuť něco vyrobit. A vzala jsem si je s sebou i když jsem jela na týden k tetě.

Byly jenom podzimní prázdniny, ale já u ní měla strávit celý týden. Slíbila mámě dokonce i to, že zařídí abych se dostala do školy, jakmile prázdniny skončí. Když jsem přijela na nádraží už tam na mě čekala. I se svým vypaseným kocourem. Ten si ho byl na zemi u jejích nohou a tvářil se jako, že mě nevidí.

"Jsem ráda že jsi tady," řekla teta, potom co jsme se přivítaly. "Budu potřebovat tvoji pomoc."

Znělo to důležitě, ale já tomu úplně nevěřila. Vždycky, když řekla moje maminka něco podobného, skončilo to tak, že jsem utírala nádobí. Nebo tak něco. To budu muset utírat nádobí i o prázdninách?

Teta se usmála, jako by věděla, co si myslím. "Neboj,' řekla, "mám dojem, že se ti to bude líbit."

Přikývla jsem a taky se usmála, ale pořád jsem tomu úplně nevěřila.

Domek tety Leticie je uprostřed vysoké schodiště, které vede k zámku na kopci. Vždycky jsem si myslela, že je to hloupé. Komu by se chtělo každý den lézt ty schody až nahoru? Když jsem jí to jednou řekla, jenom se smála. "Není to tak hrozné," tvrdila.

Před jejími dveřmi je široký schod, kterému se říká odpočívadlo. Prý aby se lidé cestou nahoru mohli na chvíli zastavit, vydýchat a rozhlédnout po městě pod kopcem. Mně připadalo, že spíš než lidé se tam zastavovali velcí černí havrani, kterým teta vždycky nechala něco na zobání.

V tetině domku na mě čekalo překvapení. Velký stůl v kuchyni byl plný misek s barevnými korálky.

"Myslíš, že bys mi s tímhle pomohla?" zeptala se teta. "Musíme se připravit."

Chtěla jsem se zeptat, na co je potřeba se připravit, ale to už mi teta chystala večeři a já na to úplně zapomněla.

Po večeři teta ohřála mléko a udělala dva hrnky kakaa. Můj hrnek měl na sobě stromy. Vlastně patřil tetině spolubydlící, Krystal, ale ta tu tenhle týden nebyla.

"Tak se do toho pustíme," prohlásila teta a vzala do ruky jehlu a nit.

"Co budeme dělat?" chtěla jsem vědět.

"Co budeš chtít. Ukaž mi, co umíš," mrkla na mě. Na nic jsem nečekala a pustila se do práce. Pečlivě jsem vybrala zelené korálky a začala jsem vyrábět krokodýla. Tolik jsem se do toho zabrala, že jsem nevnímala nic jiného. Jakmile byl krokodýl hotový, začala jsem vyrábět dalšího, tentokrát modrého.

"To vypadá hezky," ozvala se teta. "Vidím, že víš, co děláš."

"Na co to děláme?" vyhrkla jsem. Prostě jsem to musela vědět.

"Připravujeme se na Halloween," řekla teta.

"Tady se Halloween neslaví," připomněla jsem. Trochu mě to mrzelo, ráda bych si oblékla kostým a šla koledovat, ale ani bych neměla kam jít. "Máme Dušičky."

"Oni se nezajímají, jak tomuhle období říkáme," prohlásila teta a odložila prstýnek z drobných kytiček. "Vyrazí ven tak jako tak. A my se musíme připravit."

Nechápala jsem, co tím myslí, ale nakonec jsem se rozhodla, že na tom nezáleží. Mohla jsem dělat to, co mě baví, a všechno ostatní mi bylo jedno.

Vyráběly jsme, dokud jsme nenaplnily misku, kterou teta postavila doprostřed stolu.

"To by mohlo stačit," řekla teta a odložila jehlu. Venku už byla dávno tma. "Ještě máme čas," dodala.

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se.

"Připravíme dárky."

Teta vzala misku s našimi výrobky a lucerničku, která stála na římse krbu. Zapálila v ní svíčku a obojí vynesla na zápraží. Když se vrátila, prošedivělé vlasy měla pocuchané větrem.

"Děkuji ti za tvoji pomoc," usmála se a podala mi prstýnek z korálků. "Teď bychom měly jít spát."

Jak to řekla, začaly se mi klížit oči. Sotva jsem si vyčistila zuby a ani si nevzpomínám, jak jsem se dostala do postele.

Druhý den ráno byla miska na zápraží prázdná. A všechny stromy podél schodiště se třpytily skleněnými korálky.