Kopeček duchů

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je středa a já slíbila, že bude povídka každou středu. Jenže ta, co jsem ji napsala dneska, je zase z těch, které chci postovat popořadě, a nebylo by fér je sem házet napřeskáčku. A Odin si žádá svoji oběť (je přece středa!)

Tak tady máte #wordvember povídku číslo dva a v ní pár starých známých.

Vaše Dark Lord

"Říkám vám, bude to super! Vezmeme si tam spacáky a baterky a tak a budeme si vykládat strašidelný historky! A pak…" Myrna udělala dramatickou pauzu, "třeba něco uvidíme!"

"Jsi si tím jistá?" ušklíbla se Julie. "Je to jenom pahorek."

"Kopec duchů!" opravila ji Myrna důležitě. Terry potřásl hlavou.

"Spíš kopeček," prohlásil. "A nezlob se, v jiných věcech bych ti možná věřil, ale duchové?"

"Vy to teda ale vůbec neberete vážně!"

"Promiň, ale to opravdu nejde… Ale přespávání si ujít nenecháme, že ne, Julie?"

"Zní to fajn," přikývlo jeho dvojče.

"Super!" zazubila se Myrna. "Však ještě uvidíte, kdo má pravdu!"

***

"Nečekala jsem, že tady bude taková zima," postěžovala si Myrna a ještě víc se zachumlala do spacího pytle.

"Však už není léto," připomněla jí Julie. "Jestli se ti to nelíbí, můžeme jít domů."

"Ani náhodou! Už jsme tady a já vám dokážu, že jsou tu duchové."

"To doufám," vložil se do hovoru Terry, kterému se konečně podařilo svůj vlastní spací pytel rozbalit. Lehl si mezi ně, vybavený čelovkou, zápisníkem a tužkou. "Protože pokud tady dneska něco bude, rád bych si to poznamenal."

"Budeš kreslit ducha?" vyprskla Julie. "Fajn, jestli se ti něco takového povede, budu vám věřit úplně všechno."

"Duchové, pojďte sem!" zavýskla Myrna a Terry sebou překvapeně trhl. Světlo z jeho čelovky ozářilo stromy kolem.

"Tohle nedělej, prosím tě," lapal po dechu. Myrna mu odpověděla zahinňáním.

"Proč tady vůbec má strašit? Nepodařilo se mi o tom vůbec nic najít."

"Tak to je vážný," poznamenala Julie pobaveně. "Pokud jsi nic nevyštrachal ani ty…"

"Hledal jsem úplně všude!" odsekl dotčeně.

"Třeba jsi na něco zapoměl," namítla. "Nebo ti něco zatajili…"

"Nechte toho!" zakoulela očima Myrna a odněkud vytáhla pytlík brambůrků. S hlasitým šustěním ho otevřela a nabídla jim. "Já vím, jak to s kopcem duchů je."

"Povídej," vybídla ji Julie s pobaveným, i když trochu nedůvěřivým výrazem.

"Je to protože tady kdysi dávno bylo pravěký pohřebiště."

Julie vyprskla. Terry chvíli zíral před sebe a potom se k ní přidal.

"Nechte toho!" zamračila se Myrna. "To není všechno!"

"Dobrý," zamumlal Terry a snažil se nezadusit bramborovým lupínkem. "Pokračuj."

"Potom tady vybudovali pohřební mohylu. A to je ten kopec, na kterým teď ležíme!"

"Myrno," povzdechl si Terry. "Uvědomuješ si, že v téhle zemi se takovéhle věci snad nikdy nedělaly?"

"To nemůžeš vědět!"

"Učili jsme se o tom v dějepise," upozornila je Julie. "Pokud si to pamatuju správně," dodala a převalila se na záda. "Celé je to hloupost," pokračovala. "Proč by kosti nebo hromada hlíny měla způsobovat přítomnost čehokoliv? Možná kromě mechu… A hmyzu v hlíně a tak."

"Kdo ví?" opáčil Terry. "Pro ověření hypotézy jsou potřeba důkazy. Pokud nějaké důkazy budeme mít, je možné, že je to pravda... "

"Tomu přece ani ty sám nevěříš!"

"Jenom jsem otevřený možnostem," prohlásil, odložil čelovku a zavřel oči. "V minulosti se mi to osvědčilo."

"Myslíš, když si představuješ, že vidíš víly? Myslela jsem, že jste s tou dětskou hrou už přestali."

"Mm. Jednou ti to dokážu."

"Terry, je to hloupost. Vím, že máš bujnou představivost, ale už je nám šestnáct a tohle prostě není normální. Spousta lidí si myslí, že ty i Myrna jste cvoci a… Já už mám dost idiotů, kterým po škole říkám, ať vám dají pokoj. Pro mě za mě, dělejte si, co chcete, ale… nezapomeň, že lidi jsou idioti, co vás prostě nebudou brát vážně, a já nechci, aby ti kvůli tomu někdo ublížil." S povzdechnutím se na svého bratra ohlédla. "A...ty už spíš. A Myrna taky. Tolik k lovu duchů. Ne, že by na tom záleželo."

Julie se převalila na bok a zavřela oči. Za chvíli už pravidelně oddechovala a o stínové postavě, která je zpovzdálí pozorovala, neměla ani tušení.