Zvuk ticha

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Whocon je úspěšně za námi a mně se konečně začíná dařit psát! Nic převratného, ale povídka standardní délky (aspoň pro mě teda) o starožitnictví Ignácie Čejkové a ulici Na Rozcestí je pro mě poslední dobou úspěch. A to jsem se chtěla zase letos vrhnout na wordvember... No, uvidíme.

Tak příjemné čtení a dejte vědět, jak se vám povídka líbila!

Vaše Dark Lord

Na Rozcestí bylo neobvyklé ticho. Sára si toho všimla hned, jak prošla brankou, kterou obvykle vedla její cesta. Nikde se nepohnul ani lístek, vítr úplně ustal, dokonce ani občasné zavrzání dveří nebo zacinkání zvonku nebylo slyšet. Ve vzduchu viselo cosi zvláštního. Jako kdyby celá ulice na něco čekala.

Stačilo jenom pár kroků, aby si Sára začala připadat nepatřičně. Její kroky v tom tichu zněly až děsivě hlasité. Co když ji někdo uslyší? Bylo jí jasné, že takhle uvažovat by bylo hloupé, kdyby byla kdekoliv jinde. Celá ulice byla prázdná. Nezdálo se, že by jí hrozilo nějaké bezpečí. Prostě tu bylo jen ticho. Ale tohle byla ulice Na Rozcestí. Klidně ji mohla pozorovat ulice samotná.

Jak Sára kráčela po dláždění směrem k Ignáciinu obchůdku, uvědomila si, že zvuk jejích kroků utichá. Nezpomalila, ani se nezastavila. To ji jenom začalo pohlcovat ticho.Nic se nedělo. Jako kdyby se zastavil čas. A co když ano? Co když se čas skutečně zastavil a ona byla jediná, kdo tu ještě bloudí, ztracená a uvězněná v jediné chvíli. Bude už navěky sama?

Pak ucítila na tváři chladný závan větru a uvědomila si, že v ulici není takový klid, jak se na první pohled zdálo. Byl tu průvan, který s sebou vláčel několik suchých listů a to vířil po ulici. Jen to nebylo slyšet. Sára si uvědomila, že neslyší ani svůj vlastní dech. Toto zjištění ji donutilo zastavit. Možná, že je mrtvá, jen si to neuvědomila. Mrtvá a uvězněná v tichém limbu, které je naprosto opuštěné a kde kromě ní a větru není vůbec nic. To by znamenalo, že už neuvidí Ignácii… Zhluboka se nadechla. Ne, nesmí takhle myslet. Možná je mrtvá, ale i tak si Ignácii najde. A pak jí došlo, co právě udělala.

Dýchala. A vzduch voněl čerstvým chlebem. Stála přímo před vchodem do pekařství a dveře byly otevřené. A zevnitř se ozývaly zvuky. Nebyly nijak hlasité, zněly nesmírně vzdáleně, ale byly to zvuky. Hlasy… Povědomé hlasy.

'Co když je to jediná šance ještě někdy něco slyšet?' napadlo Sáru. Mohla by tam aspoň nakouknout… Pomalu vykročila směrem k otevřeným dveřím. A pak se ozval zvuk, který, i když tlumený, působil v dusivém tichu nepříjemně hlasitě. Krkavčí zakrákání, následované pleskáním křídel. Kousek od ní na zemi přistál Petržel.

"Sáro? Sáro!" Dveře do Ignáciina obchůdku byly otevřené a jeho majitelka stála na prahu. I její hlas zněl tlumeně. "Pojď rychle dovnitř! Bude ještě chvíli trvat, než to přejde!"

Sára, stále trochu omámená, klopýtala za Petrželem do bezpečí obchodu.

"Co- co to bylo?" vydechla, jakmile se za ní zavřely dveře. Cinkání zvonku u vchodu, praskání ohně v krbu i Ignáciiny kroky byly nesnesitelně hlasité.

"Takhle zní naprosté ticho, má drahá. Máš štěstí, že si tě Petržel všiml." Ignácie se pousmála. "Možná bude lepší, když tu dneska zůstaneš o něco déle, pro případ, že by si zvuky daly na čas s návratem."

"Jo, to by bylo fajn," zamumlala Sára a nepřítomně pohladila Petržele po peří.

"A teď postavím na čaj," prohlásila Ignácie. Sára přikývla. Napadlo ji, že bublání vroucí vody a hvízdání Ignáciiny konvice jsou ty nejkrásnější zvuky, jaké kdy slyšela.