Z větviček a mechu

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Volejte sláva, konečně mám všechno za letní semestr splněno, takže by mě ze školy vyhodit nemuseli. A navíc se mi podařilo i napsat povídku! Můžete ji dávat za vinu podcastu Mabel, který momentálně poslouchám. Rozhodně doporučuju, je trochu matoucí a naprosto skvělý.

No, nezbývá než popřát příjemné čtení. Nezapomeňte dát vědět, jak se vám povídka líbila!

Vaše Dark Lord

Mělo to být jenom na chvíli a na vině byla jenom moje vlastní zvědavost. Kdo by neodolal, kdyby se mu v lese zjevila víla a nabídla mu návštěvu své říše?

Dobře, tohle asi zní dost hloupě a asi i nezodpovědně, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího než přijmout. Obzvlášť když mi slíbila, že ve skutečném světě neuplyne ani hodina. A já, okouzlená tím momentem i jí samotnou, ji nechala vzít mě za ruku a odvést se zeleným tunelem do jiného světa. Světa kořínků a šlahounů, který se nachází někde pod tím naším. Strávila jsem tam přinejmenším rok, ale ve světě, ze kterého jsem přišla, mezitím uplynulo jenom pár minut. To bylo součástí naší dohody a díky tomu mě nikdo nehledal a já se mohla okamžitě vrátit ke svému životu.

Nebo jsem si aspoň myslela, že to tak bude. Tenkrát jsem nevěděla, jak moc mě život v té podzemní říši změní.

Zatímco jsem zpívala a tančila mezi květy, které kvetou i v temnotě, nevnímala jsem, jak se měním. Jak moje vlasy rostly a proplétaly se se šlahouny, až nebylo poznat, kde končí jedno a začíná druhé. To, že květinový věnec, který mi hned prvního dne posadili na hlavu, ani po roce neuvadl a stonky květin z něj se propletly se šlahouny a mými vlasy. Ani to, že celé moje tělo bylo čas od času jako konstrukce z větviček a klacíků, porostlá mechem a prorůstající květy.

A potom najednou uplynul rok a já stála na lesní cestě jen pár minut po tom, co jsem zmizela. Náruč i vlasy jsem měla plné květů a moje tělo bylo pokryté mechem. Necítila jsem se jako ve svém světě. Byla jsem ztracená na místě, které jsem už skoro nepoznávala a ono nepoznávalo mě, ale přesto ode mě očekávalo tolik věcí…

Klopýtala jsem domů a za sebou nechávala cestičku z květin a větviček. Můj dům mi připadal jako jeskyně, prázdná a chladná, a okamžitě mi připomněl hřejivá, voňavá zákoutí podzemí. Snažila jsem se na ně nemyslet a místo toho dělat věci, které by dělal kterýkoliv normální člověk po dlouhém, náročném dni - něco sníst, dát si pořádnou sprchu a jít do postele. A pokračovat se svým životem, také jako normální člověk.

Jenže to bych musela být normální člověk. Na první pohled by si toho nikdo nevšiml, ale moje vlasy jsou šlahouny plné květů, moje prsty jsou klacíky a moje tělo je z větviček a mechu. Každé sousto pro mě chutná jako popel a hlína. Mluvím v hádankách a všude hledám kličky. A každou noc, když usínám, mi v uších zní zpěv a smích z toho prokletého místa pod zemí, které nenávidím, protože mě tak změnilo, a na které se toužím vrátit.