Bezpečnostní kamera

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Užila jsem si Pride, přežila jsem coming out (pokud budete chtít něco na takové téma, dejte vědět) a dokonce se mi povedlo napsat povídku! Je volně inspirovaná skutečností a minulý pátek se mi povedlo se s její premisou v práci vyděsit.

Takže příjemné čtení a dejte vědět, jak se vám líbila!

Vaše Dark Lord

S tou kamerou bylo něco špatně. Zpočátku jsem si toho nevšímal. Zdálo se, že fungovala normálně, ukazovala obraz stejně, jako všechny ostatní. V rohu obrazovky běžel čas. Další roh oznamoval, kterou místnost zabírá. Nevěnoval jsem jí o nic větší pozornost než těm ostatním.

Toho, že ukazuje nesprávný čas, jsem si všiml už dávno. Nebyla jediná. Čas, který ukazovaly všechny kamery v objektu, byl o asi deset minut napřed oproti času na služebním počítači a mých hodinkách. To mě netrápilo, nejspíš je jenom někdo špatně seřídil. Někdy jsem si neodpustil vtipy o tom, že naše kamery vidí deset minut do budoucnosti. Pak se ukázalo, že u téhle jedné kamery je to právě naopak. Zpožďovala se.

Nebylo to deset minut, spíš tak minuta, plus mínus. Ale stačilo to. Zjistil jsem to, když jsem na kameře sledoval skupinku návštěvníků, kteří procházeli objektem. Prošli několika místnostmi, občas se zastavili a prohlíželi si vystavené předměty. Pak nastala prodleva mezi chvílí, kdy opustili jednu místnost a vešli do druhé. Prodleva, která tam neměla být, protože kamera mířila přímo na dveře. Jako kdyby se mezi nimi náhle objevila dlouhá chodba, kde se ti lidé zdrželi. Nic takového tam ale nebylo. Zkontroloval jsem, jestli na kameře neběží nějaká smyčka, ale v tom okamžiku se objevili. Ve stejném pořadí, v jakém vešli do dveří v předchozím pokoji, zcela nevzrušeni tím, že mezi futry dveří zažili téměř minutovou pauzu. Moje mysl si na okamžik pohrála s myšlenkou, že jsem byl svědkem nějakého paranormálního jevu, ale racionální část mého mozku to rychle zavrhla. Ta kamera byla oproti ostatním prostě jenom opožděná. Přesto mi trochu běhal mráz po zádech, když jsem viděl, jak si turisti prohlížejí exponáty, zatímco podle další kamery už scházejí po schodech do přízemí.

Po pár dnech mě to přestalo trápit. Byla to jenom jedna mizerná kamera. Kdyby se kdokoliv z návštěvníků pokusil na něco sáhnout, spustí se alarm a já nebo někdo ze zaměstnanců to půjdeme zkontrolovat. Navíc správce objektu slíbil, že se na ni v budoucnu podívá. Občas jsem si z toho dělal legraci, obzvlášť, když jsem viděl návštěvníky scházet ze schodů a zároveň teprve odcházet z místnosti s kamerou.

A pak mě napadlo udělat pokus. Měl jsem zrovna noční službu, takže v objektu kromě mě nikdo nebyl. Rozhodl jsem se dojít až do místnosti s tou vadnou kamerou, chvíli se ometat kolem, abych měl jistotu, že mě bude zabírat dostatečně dlouho, a potom rychle seběhnout o patro níž na vrátnici a podívat se, jestli se v kameře uvidím. Samozřejmě se mi to povedlo. Nejsem příliš sportovní typ, takže jsem byl rád, že ta místnost je jenom v prvním patře a mezi ní a schody je jenom jedna další, skoro prázdná. I tak jsem byl pořádně zadýchaný. Ale jak jsem řekl, povedlo se. Viděl jsem sám sebe, jak zírám do kamery a pak se obracím a utíkám pryč, a hihňal jsem se jako malý kluk. Rozhodně to nebylo naposledy, co jsem to zkusil.

Vlastně jsem si z toho udělal něco jako tradici. Pokaždé, když jsem měl službu po zavírací době, jsem počkal, až v budově nikdo nebude, a potom jsem vyběhl do prvního patra, chvíli se díval do kamery a seběhl zase zpátky. Namlouval jsem si, že to dělám čistě proto, abych zjistil, jestli už je kamera opravené, ale ve skutečnosti mě to celkem bavilo. Vždycky mi příjemně běhal mráz po zádech, když jsem se na té kameře viděl. Tedy až do dneška.

I dnes jsem provedl svou rutinu. Obešel jsem celý objekt od nejhořejšího patra dolů a zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Potom jsem chvíli seděl za svým stolem a přesně v deset znovu vyběhl do prvního patra, postál před kamerou a co nejrychleji pospíchal dolů. Tam jsem se, celý zadýchaný, zastavil, abych se mohl podívat na to správné okénko na monitoru. Právě včas, ještě jsem se tam viděl stát. Byli divné dívat se sám na sebe, jak tam stojím a zírám, ale už jsem to zkoušel tolikrát, že mi to tak ani nepřipadalo. Ještě chvilku a otočím se ke dveřím, abych se vrátil na svoje stanoviště. Nikdy jsem se na kameře neviděl dlouho. A pak se stalo něco, co jsem nečekal. Vůbec nic.

Moje já z doby před dvěma minutami stálo před kamerou a dál zíralo před sebe. Nedávalo to smysl. Nebyl jsem příliš rychlý, když jsem doběhl k monitoru, obvykle jsem se viděl odcházet, ne bez hnutí stát. Tohle bylo špatně. Měl jsem pocit, že vidím něco, co bych vidět neměl, ale nedokázal jsem se odvrátit. Zíral jsem na živé záběry z kamery a moje já, které by teď teprve muselo scházet ze schodů, aby to dávalo smysl, zíralo zpět. Nepochyboval jsem, že mě vidí. Pořád jsem se snažil si to nějak vysvětlit. Ta kamera se nejspíš zasekla. Občas se to stávalo. Proto se moje nahrané já ještě ani nepohnulo.

Jakmile mě to napadlo, postava na kameře udělala něco, co jsem já před chvílí rozhodně ne. Usmála se. Byl to široký úsměv, širší a s více odhalenými zuby než na jaký jsem byl zvyklý ze zrcadla, a nedosahoval až k očím. Potom na mě ten zatracený tvor s mým obličejem mrkl, přiložil si prst na ústa a obrátil se ke dveřím, ke kterým vyrazil mým obvyklým tempem. Na dalších obrazovkách se už neukázal. Bylo přesně deset hodin.