Na lavičce v parku

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak už začaly prázdniny, což nic nemění na tom, že musím jezdit do školy, protože to, co se nestihlo za semestr, se prostě dohnat musí a tak trávím tři dny v týdnu úplně v háji. Taky skončil pride month, ale to mi nebrání opožděně napsat povídku, která by se k němu výborně hodila. Tak si ji užijte a nezapomeňte dát vědět, jak se vám líbila. (a taky nezapomeňte pít, v tomhle počasí je to zvlášť důležité!)

Vaše Dark Lord

Tom Crespo si nebyl jistý, jestli se mu v Misthavenu líbí. Ne, že by měl nějaký problém přímo s městečkem. Bylo malé a příjemné, skoro všichni se tu znali a nad různými podivnostmi tu nikdo ani nemrkl. Tom byl ale zvyklý na velké město, takže se na tomhle místě cítil dost podivně. Tak trochu jako vetřelec. Uvědomoval si to, kdykoliv šel po ulici a cítil, jak se po něm místní ohlížejí. Pořád doufal, že si zvykne buď on, nebo aspoň místní, ale to neměnilo nic na tom, že momentálně to bylo nepříjemné.

Celé to bylo směšné hlavně z toho důvodu, že on ve skutečnosti byl místní. Narodil se v Misthavenu a žil tu, než se s rodiči odstěhovali. Teď byli jeho rodiče mrtví a nedávno zemřela i Martha, žena, která se ho ujala, když se po jejich smrti vrátil. A on si připadal jako vetřelec mezi lidmi, které kdysi znal.

Zbytek misthavenské vlkodlačí smečky se mu to snažil všemožně ulehčit. Zapojovali ho do všemožných akcí, brali ho s sebou ven a posílali ho na různé pochůzky. Věděl, že to myslí dobře, ale ten nepříjemný pocit to neutišilo.

Seděl zrovna na lavičce v parku a sledoval, jak po trávníku pobíhá ohromný kostelní grim Mazlík. Až na jeho funění, šumění listí a zpěv ptáků tu bylo zatracené ticho. Tom byl zvyklý na park plný lidí se psy a s dětmi i takhle na večer, takže mu to připadalo mírně znepokojivé. Proto byl neustále ve střehu a proto také postřehl zvuk kroků na štěrkové cestičce dlouho před tím, než se příchozí vynořil zpoza hustého ostružinového keře. Rychle zavolal Mazlíka k sobě a upřeně se na cestu zadíval.

Netrvalo dlouho a objevil se původce kroků. Byl drobný a podsaditý, se slunečními brýlemi a kloboukem se širokou krempou. Jeho tělesný pach připomínal čerstvou hlínu, dřevo a krev a Toma překvapilo, že si to neuvědomil dřív. Byl to Jack Thornsby, majitel jediného místního baru. Když si všiml Toma, usmál se.

"Tohle je dost opuštěné místo," řekl místo pozdravu, když došel až k němu.

"Celý tenhle park je opuštěný," poznamenal Tom a automaticky se na lavičce posunul ke straně. "Já se nesnažím být sám, ale…"

"Lidi ti nedávají jinou možnost," doplnil ho Jack. "Kdykoliv je někdo kolem, divně se na tebe dívá a ty máš pocit, jako bys byl vetřelec."

"Jo."

Jack se posadil vedle Toma a natáhl k němu pravou ruku.

"Já jsem Jack."

"Já vím. Párkrát jsem byl v baru," zamumlal Tom a ruku mu stiskl. Byla studená, ale měkká a příjemná na dotek.

"Já vím," usmál se Jack a volnou rukou si posunul sluneční brýle. Tom přikývl a pustil ho.

"Nevěděl jsem, že upíři můžou chodit na světlo," řekl první věc, co ho napadla. Vzápětí by si za to nejradši nakopal. Co to má být za otázku?

"Na krátkou dobu světlo snesu, ale dost snadno se spálím," přiznal Jack. Jeho mírný úsměv nepůsobil ani trochu zlověstně. "A kdybych zůstal na přímém slunci příliš dlouho, bylo by to čím dál horší, až bych se nakonec spálil na uhel. Dost nepříjemný a bolestivý proces. Proto chodím ven až večer a takhle oblečený. Taky musím občas na čerstvý vzduch, ne?"

Tom přikývl a uvědomil si, jak dobře se Jack poslouchá. Měl vysoký, zpěvný hlas s lehkým přízvukem, který nebylo možné zařadit, a Toma z nějakého důvodu napadlo, že by ten hlas mohl poslouchat celé hodiny. Rychle tu myšlenku zahnal a doufal, že se nečervená. A že upíři neumějí číst myšlenky.

"Jak je to s vlkodlaky a úplňkem, mimochodem?" zeptal se najednou Jack a přerušil tím Tomovy zmatené myšlenky. "Je pravda, že nedovedete ovládnout svou krvelačnost nebo tak něco?"

"Co?" vypadlo z Toma.

"Ptal ses na upíry. Myslel jsem, že teď jsem se zvídavými otázkami na řadě já." A Tom by přísahal, že i přes ty tmavé brýle viděl, jak na něj Jack mrknul.

Zatraceně, teď už se definitivně červenal.

"Lidi, co se tak už narodili, to mají snazší," vykoktal. "Horší je to pro ty, co se nechali proměnit. Obvykle trvá roky, než jsou úplně stabilní. Proto největší problémy a škody vždycky způsobí ti, které někdo proměnil, ale už na ně nebyl schopný dohlédnout a postarat se o ně v podobných případech. Je to jako se starat o štěňata. Někdo za ně musí být zodpovědný."

"Takže…," začal Jack, který z Toma celou dobu nespustil oči, "musel bych se tě za úplňku bát nebo ne?"

"Jedině pokud bys mě nechtěl pustit k televizi a sežral všechny brambůrky," prohlásil Tom a Jack vyprskl.

"Tak to bych si nikdy nedovolil," pronesl Jack a opřel se s rukama za hlavou.

Tom si všiml, že Jackův bledý obličej je posetý pihami, a napadlo ho, že obvykle pihy vznikají díky slunečnímu záření. Pak si najednou uvědomil, že na něj Jack mluví.

"C-cože?"

"Doufám, že nevadí, že jsem si takhle přisednul," opakoval Jack o něco hlasitěji. "Napadlo mě, že ne každému je příjemné, když k němu někdo nakráčí a začne si povídat. Aspoň jeden můj dobrý přítel to nemá rád. I když jeho znám nějaký ten pátek, už mi to stačil říct. Takže kdyby ti to vadilo, tak-"

"Ne, je to v pohodě!" přerušil ho Tom, najednou vyděšený představou, že by se Jack sebral a odešel. "Já jenom… pořád mám pocit, že se na mě místní dívají jako na vetřelce."

"Tak už to na malém městě chodí," zasmál se Jack a sundal si klobouk. Zatímco si povídali, slunce kleslo těsně nad obzor a zřejmě už pro něj nepředstavovalo takovou hrozbu. Prohrábl si vlasy a Tom si uvědomil, že ještě nikdy předtím neviděl upíra, který by nebyl vysoký, hubený, s dokonale čistou pletí a rovnými tmavými vlasy. Tedy, aspoň ve filmu. Naživo byl Jack jeho úplně první upír.

Asi by ho neměl označovat za svého upíra. Ani v myšlenkách. Sotva se znají.

"Každý si všimne, když se objeví někdo nový. A na místě, jako je Misthaven, může cizinec znamenat nový druh nebezpečí."

"Ale ty se mě nebojíš."

"Ani oni se tě nebojí. Prostě jsou jen zvědaví, jak se vybarvíš. Navíc, já vím, jaké to je. Dřív jsem hodně cestoval."

"Aha." Výborně. Na nic víc se už nezmůže? "Ale v Misthavenu žiješ už dlouho, ne?"

"To ano. Po nějaké době, pokud se prokážeš, tě město přijme za svého." Jack nadzvedl sluneční brýle a tentokrát na Toma doopravdy mrkl. "Budeš v pořádku."

"Díky," zamumlal Tom a sklopil hlavu s nadějí, že si Jack nevšimne, že se tentokrát už definitivně červená.

Chvíli mlčky seděli a sledovali, jak Mazlík pobíhá kolem. Slunce úplně zmizelo za obzorem a Jack odložil sluneční brýle. Jeho oči v tom šeru vypadaly šedé, ale Tom by přísahal, že budou určitě spíš do modra. Bylo příjemné jen tak sedět a nic neříkat a Toma napadlo, že se takhle klidně a uvolněně od svého příjezdu do Misthavenu ještě necítil. Bohužel, všechno musí jednou skončit.

"Budu muset jít," řekl Jack najednou. "Měl bych otevřít bar, nebo budou štamgasti zase nadávat."

"Já bych měl asi vrátit Mazlíka," povzdechl si Tom. Jack přikývl.

"Tak… zase někdy?" usmál se.

"Jo," opětoval mu Tom úsměv a doufal při tom, že 'zase někdy' bude někdy hodně brzo.