Koberec

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem doufala, že se mi podaří dneska něco napsat, ale zatím to vypadá, že si můj mozek vzal volno, protože odmítá cokoliv vymyslet. Tudíž udělám to, co vždycky, když jsem na tom takhle bídně - poskytnu vám povídku z wordvemberovského šuplíku (ono se vyplatí, že jsem je sem nenaházela hned!) a budu doufat, že to příští týden bude lepší.

Přeju příjemné čtení a dejte vědět, jak se vám líbila!

Vaše Dark Lord

Nejzadnější stěna v zadním pokojíku obchodu slečny Čejkové byla zakrytá kobercem. Nebyl to takový ten ozdobný koberec s arabskými motivy, jaké si občas lidé věší do obývacího pokoje nebo do ložnice. Byl to huňatý tmavomodrý koberec s dlouhými chlupy a pokrýval celou stěnu. Něco takového by si Sára dokázala představit spíš v tom obývacím pokoji, ale hlavně na zemi.

Nezdálo se, že by ten koberec měl jakékoliv praktické využití. Prostě tam byl, přibitý silnými hřebíky a nesmělo se k němu chodit s vodou nebo jakýmkoliv jídlem.

"Trvalo by věky, než bych to z něj dostala," vysvětlovala slečna Čejková, když se jí o tom zmínila. Sára to považovala za dost nepraktické, mít takovou věc v místnosti, která sloužila k tomu, aby v ní zaměstnanci jedli, ale na druhou stranu nešlo ani o její obchod ani o její koberec.

Divné to začalo být, když Sára jednou ráno přišla do práce a našla slečnu Čejkovou, jak stojí u okobercované zdi v laboratorním plášti a rukavicích a zastřihuje dlouhé chlupy. Samozřejmě se jí zeptala, co to proboha dělá.

"Čas od času ji musím trochu ostříhat, jinak tu budeme mít chlupy všude," vysvětlovala její zaměstnavatelka trpělivě.

Jak na to zareagovat, to Sára netušila. To popravdě nebylo nic nového. I tak to ale bylo frustrující. Snažila se tu věc ignorovat. Ze všech sil. To bylo ale těžké, když si v místnosti každou pauzu dělala kávu. Možná by měla kávu na nějakou dobu vysadit. Ano. To znělo jako dobrý nápad. Tak se na tu věc nebude muset dívat ani nad ní přemýšlet.

Vydržela asi týden. Déle to nešlo. Její závislost na kofeinu byla silnější než její vůle.

A tak po týdnu seděla se slečnou Čejkovou u stolku v zadní místnosti obchodu a upíjela vonící kávu. Musela uznat, že na to, že její šéfová kávu nepije, ji dovede udělat naprosto vynikající. Chvíli si povídaly o novém zákazníkovi, který obchůdek navštívil předchozího dne (temný, vysoký a záhadný, tak trochu Sářin typ, ale rozhodně ne Ignáciin - zdálo se, že nikdo není její typ), potom přešly k počasí a k tomu, jak Petržel špatně snáší silný vítr.

Najednou se slečna Čejková zvedla a vytáhla z ledničky krabici mléka. Trochu nalila do misky a tu položila ke stěně s kobercem.

"Myslím, že bychom se měly vrátit do práce," poznamenala. Sára se chtěla zeptat, co to znamená, pak si to ale rozmyslela. Stejně se nejspíš nic nedozví. Jen se zvedla a chtěla zkontrolovat misku, kterou slečna Čejková položila na zem.

"Nedotýkejte se jí!" vyštěkla její šéfová nečekaně prudce. "Pomalu ustupte. Ano, výborně. A teď pojďme zpátky do obchodu."

Sára dál nevěděla, co si o tom myslet. A pak se rozřinčel zvonek u dveří a vzduch v obchodě prořízl ostrý hlas: "Přišel jsem si pro daň!"

Slečna Čejková popadla Sáru za ruku a vtáhla ji do obchodu.

"Mohu vám pomoct?" usmála se, jakmile stanula za pultem.

"To rozhodně!" odsekl jí zákazník. Byl to asi metr vysoký mužík s tváří porostlou tmavými štětinami. Na opasku měl zavěšeno několik nožů a z tmavě červené čapky mu kapala hustá, rudá tekutina. Když otevřel ústa, odhalil ostré žraločí zuby. "Jsem nový pán tohohle místa. Pokud tady chcete dál být, musíte mi zaplatit daň."

Sára chtěla něco říct, ale slečna Čejková jí stiskla ruku a nepouštěla ji.

"Ovšem, myslím, že jsme o vás už slyšely," řekla tak nahlas, že se Sára lekla. "Naštěstí jsme na takové situace připravené. Vaši daň máme připravenou v zadní místnosti. Hned ji přinesu."

Skřet se zamračil. Zřejmě nečekal, že někdo zareaguje takhle. Zdálo se, že je připraven spíš na vyděšené obchodníky žebrající o milost.

"Jak vůbec můžeš vědět, co chci?" zavrčel nedůvěřivě.

"Copak nechce každý rudohlavec to samé?" usmála se Ignácie Čejková širokým úsměvem. "Jak jsem řekla, jsme na takové situace připravené. Už dlouho jsme doufaly, že se vlády nad ulicí ujme někdo tak pohledný a mocný jako vy."

Rudohlavec se samolibě zakřenil.

"Ty se mi líbíš," prohlásil. "Ale zůstaneš hezky tady. Já si svoji daň vyzvednu sám, nejsem zvědavej na žádnej podraz."

"Jistě," uklonila se slečna Čejková a Sáru strhla s sebou. "Najdete ji v zadní místnosti, přímo za těmihle dveřmi. U zadní stěny je miska, všechno by mělo být pod ní."

"Hm," zavrčel rudohlavec a zmizel ve dveřích.

"Co se, sakra, děje?" vylétlo ze Sáry. Měla ještě mnoho dalších, složitějších otázek. Žádnou z nich ale už nestihla vyslovit, protože slečna Čejková jí volnou rukou ucpala ústa.

"Teď buďte potichu a poslouchejte," sykla.

Ze zadní místnosti se ozývaly kroky. Pak chvilka ticha, následovaná křachnutím, jak rudohlavec hodil miskou o zem.

"Co to má bejt?! zařval rozzuřeně. Hned potom zaječel znovu. Tentokrát to znělo spíš zděšeně. "Co to- Ne, nech mě! Co má tohleto znamenat? Hned mě-"

Potom jeho křik přestal být srozumitelný a postupně se vytrácel. Jakmile bylo úplné ticho, slečna Čejková pustila Sářinu ruku a zatleskala.

"Tak, to bychom měly! Úklid nám možná chvilku zabere, ale aspoň tu bude o škůdce méně."

"Cože? Co se stalo?" nechápala Sára. Byla zmatená a zděšená zároveň.

"Tenhle dům má cosi jako nájemníka," usmála se slečna Čejková. "Pokud je s ním zacházeno slušně, nedělá potíže, ale jak ho někdo nerespektuje, může s ním mít vážný problém. Teď to vzadu musíme uklidit. Možná si vezměte mop."

V zadní místnosti bylo, s výjimkou rozbité misky a rozlitého mléka všechno stejné jako předtím. Nebo to tak na první pohled vypadalo. Pak si Sára všimla čapky, která na vzduchu pomalu hnědla. Ležela na podlaze mezi střepy misky. A kousek nad ní se na stěně pokryté tmavomodrým kobercem rýsovala o něco tmavší skvrna o rozměrech jejího majitele.