Svatý

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je vedro, je zkouškový a jediný, po čem toužím, je, aby začalo pršet a já to měla všechno za sebou a mohla konečně zase začít psát. Docela mi to chybí... Takže jakmile budu mít aspoň trochu volno, snad vás budou čekat nové povídky. Taky budu pokračovat s knížkou, na které dělám (pokud nevíte, o co jde, ale chtěli byste to vědět, nebo chcete něco na čtení, ozvěte se mi na mojí facebookové stránce!)

Zatím to ale budu muset přežít a dál si opakovat římské císaře. Tak si užijte aspoň další wordvemberovskou povídku a dejte vědět, jak se vám líbila.

Vaše Dark Lord

Gaufrid byl vychován katolickou matkou. Na tom nebylo nic moc zvláštního. V době, kdy se narodil, nebylo v jeho zemi jiné náboženství povoleno. Matně si pamatoval, jak jeho matka chodila do kostela, předtím než zemřela.

Byla to příjemná, i když dost úzkostná žena. Málokdy ho nechávala samotného. Vlastně jen občas. Když šla v neděli do kostela. Nebyl si jistý proč. Nevěděl tenkrát, co je kostel, proč tam jeho matka chodí, ani proč nemůže on chodit s ní.

Vyprávěla mu příběhy o svatých lidech. Předpokládal, že je slýchala právě v kostele. Možná to bylo místo, kde se vyprávěly příběhy? Byly to ale zvláštní příběhy. Většina lidí v nich zemřela krutou smrtí, což se Gaufridovi příliš nelíbilo. Kolem nich zuřila válka, smrti bylo všude až dost. Když se ale matky zeptal, proč mu nevypráví příběhy se šťastným koncem, rozplakala se. Bylo mu tenkrát teprve devět, takže nechápal, proč.

Jednou šel potají za ní. Věděl, kde je ve vsi kostel, takže mohl vyrazit až chvíli po tom, co odešla. To se mu hodilo, protože opravdu nechtěl, aby zjistila, že ji sleduje. Snažil se působit nenápadně. Bylo to ovšem celkem zbytečné, vzhledem k tomu, že všichni, kdo ve vesnici zůstali, byli právě v kostele.

Velkými vraty se dovnitř vstoupit neodvážil. Strhl by na sebe veškerou pozornost, a to se mu příliš nelíbilo. Potom si všiml vysokých oken podél kostelní lodi. Mohl by dovnitř nakouknout jedním z nich!

Dopadlo to katastrofálně. Podařilo se mu nenápadně vypůjčit jeden povoz, který zůstal před kostelem, a přitáhnout si ho pod okno. Vyšplhal nahoru a nakoukl do kostela. Byl nádherně vyzdobený a plný lidí, kteří seděli a dívali se před sebe. Přes sklo mohl slabě slyšet hlas, který cosi odříkával v jazyce, kterému nerozuměl. Potom si ho všimli.

Už předtím byl nazván démonem a zrůdou. Nikdy si toho příliš nevšímal, vždycky přece mohli myslet někoho jiného, ne? Tentokrát to ale bylo jasně směřované na něj a bolelo to. Bolelo to víc, než ten kámen, který po něm pár dní před tím hodil nějaký voják, když ho prosil o kus chleba. Dal se na útěk tak rychle, že převrhl povoz, po kterém předtím vylezl. Za ním se ozývaly nadávky do pekelných potvor a zrůd a obviňování ze znesvěcení.

***

Znovu se do kostela vrátil až o dvacet let později. V té době už žil ve městě a byl jeho váženým občanem. Přesto dovnitř vstupoval pouze se zakrytou tváří a sedával v zadní lavici. Tehdy už došel k názoru, že to, čemu věří, nebude určovat jeho komunita, ani místo, kam chodí. Přesto se mu dobré vztahy s katolickou církví hodily, přinejmenším v činnosti, které se právě začínal věnovat.

Každou neděli ráno tedy s napůl zakrytou tváří přišel ke kostelu, hodil pár mincí žebrákovi, který pravidelně sídlil na kostelních schodech, a vstoupil dovnitř.

Podzim se chýlil ke konci, když jedné neděle zastavil na schodech s teplou přikrývkou a bochníkem chleba. Obojí položil před žebráka.

"Vy jste snad světec," vydechl překvapeně jednonohý stařík a přitáhl si deku třesoucí se rukou.

"Někteří by tvrdili pravý opak," zabručel Gaufrid a chystal se vstoupit do kostela. Žebrák ho ale popadl za ruku.

"Přece zrovna vy nedáte na to, co si myslí lidi?" pokáral ho. "Na tom přece nezáleží. Význam má to, jaký člověk je. Ale jestli vás zajímá, co si myslí lidi, tak já vám říkám, že jste svatý."

"V tom případě bych se měl snažit vás nezklamat, že?" pronesl Gaufrid zamyšleně a poprvé za posledních dvacet let se usmál.