Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Pořád ještě píšu! Teď se trochu víc věnuju jednomu většímu projektu (pokud se mi podaří s ním pořádně pohnout, určitě o něm ještě uslyšíte), takže můj dnešní výplod je trošku kratší a kdyby nebyl na téma týdne, nejspíš by skončil ve složce Screaming into the void. No, ať je to jak chce, třeba ta prázdnota tentokrát odpoví.
Tak příjemné čtení a neváhejte mi do komentářů sdělit svoje názory a pocity!
Vaše Dark Lord
Už mnohokrát jsem to slyšela. "Ty si žiješ ve svém světě." Vždycky mi to bylo řečeno jako něco, co je špatně. Něco, co bych měla okamžitě změnit, protože to znamená, že nežiju v realitě. Nebo v tomto konkrétním případě v realitě, kterou stanovovala církev, ve které jsem tehdy byla. Když nad tím teď přemýšlím, připadá mi to zvláštní. Každý má přece nějakou svoji vlastní představu reality, svůj svět. Pravda, ne vždycky je to v pořádku, ale jistě chápete, jak to myslím.
A občas není špatné se na chvíli zatoulat do svého vysněného světa, kde si můžete odpočinout a nabrat inspiraci.
Ve svém světě jsem skoro pokaždé, když se ocitnu v liminálním prostoru. V takovém tom místě přechodu, kde nikdo nezůstává, které se může měnit, ale při tom v něčem zůstává stejné. Prázdný poslední vagon vlaku pozdě večer, vlaková zastávka, když čekáte na poslední noční vlak, obchodní dům těsně před zavírací dobou a mnoho dalších… Nejsou to místa, kde bych mohla zůstat. Vlastně to ani není možné, protože v takovém případě by ztratila svoje kouzlo. I tak si ale užívám to příjemné mrazení spojené s místem, kde realita působí skoro až nerealisticky. Možná jste to zažili i vy, jen jste si to třeba neuvědomili.
Někdy to zkuste. Stačí si najít nějaké místo, které bývá obvykle plné lidí, ale teď je zrovna opuštěné. Chvíli tam pobuďte a zkuste nasát tu atmosféru. Je to zvláštní pocit. Nezůstávejte ale déle, než je nutné. Pro jistotu. Je to, koneckonců, liminální prostor a realita by tu přece jenom mohla být doopravdy trochu pokřivená. Třeba zjistíte, že tu jinak vnímáte čas. Nebo si všimnete něčeho podivného. To jsou kousky mého oblíbeného podivného světa, které zasahují do toho našeho.
Jsou lidé, kterým tohle všechno připadá jako nesmysl. Potkala jsem i takové, kterým to přišlo trochu děsivé. Pro mně je to ale brána do mého světa, kde nacházím nové nápady, příběhy, nebo aspoň to příjemné mrazení v zádech.
Žádné komentáře:
Okomentovat