Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak je to tu, #wordvember je v plném proudu! Možná jste si toho všimli, pokud sledujete moji facebookovou stránku, kam vkládám wordvemberovské povídky. Ale nebojte se, v budoucnu je umístím i sem. Teď si zatím dopřejte malou ochutnávku v podobě dnešní povídky!
Příjemné čtení!
Vaše Dark Lord
Byla to příjemná žena s milým úsměvem a dobrým srdcem. Usmívala se ale málokdy. Většinu času chodila se sklopenou hlavou, sešlá věkem a hlubokým smutkem. A přitom to bývalo tak veselé děvče, tvrdily její vrstevnice. Když se vdávala, byla šťastná. Konečně měla všechno, po čem toužila - milujícího muže a hospodářství, o které spolu pečovali. Jediné, co jim chybělo ke štěstí, bylo děťátko.
Dělali pro to, co mohli. Ona dokonce pravidelně chodila za kovářovou ženou, která se vyznala v bylinkách a lektvarech, pro rady. Nic nepomáhalo a roky plynuly. Každou noc se modlila, každou neděli zapalovala v kostele svíčku. Nic. V jejích očích se začínal objevovat smutek. Už to bylo dvanáct let, co se provdala za svou velkou lásku, ale Bůh se zřejmě rozhodl jim potomka nedopřát.
Toho jara příliš nevycházela ven. Ženy ve vsi si šuškaly, že se její přání snad konečně splnilo. Nijak si ale své domněnky potvrdit nemohly, protože bydlela až za vesnicí, v domku nedaleko vílí mohyly. O tom místě se vyprávěly různé věci, ale jedno bylo jasné - bylo to na okraji lesa a její muž byl dřevorubec. Kde jinde by měli bydlet?
Jaro se blížilo ke svému konci a ve vzduchu již visela předzvěst léta. Blížil se svátek svatého Jana, noc, kdy byl závoj mezi světy o něco tenčí než obvykle. A ona začínala být čím dál neklidnější.
Dítě pod srdcem nenosila, tím si teď už byla jistá. Byla si ale jistá i tím, že nikdo z jejího okolí jí nedokázal pomoci. I její modlitby zůstaly nevyslyšeny. Zbývala jí tedy poslední možnost.
Poblíž vílí mohyly se nacházel kamenný kruh. Nikdo nevěděl, kde se tam vzal. Možná to byl, stejně jako mohyla, pozůstatek z pohanských dob, možná byl ještě starší. Většina vesničanů o něm věděla jen z doslechu, přiblížit se k němu neodvážili. Bylo všeobecnou znalostí, že se zde scházeli ti, o kterých vesničané mluvili jen jako o Dobrých sousedech, Malém národě nebo Druhé chase. Kdyby do kruhu vstoupil kterýkoliv ze smrtelníků, okamžitě by propadl jejich říši.
O svatojánské noci se vyplížila ven. S sebou vzala kus chleba, džbánek smetany a pozlacený růženec po matce a zamířila ke kruhu.
Nikdo nevěděl, co se té noci odehrálo. Nikdo se ani neptal. O takových věcech se nemá mluvit. Všem ale bylo jasné jedno: vrátila se domů za úsvitu, s dítětem zabaleným v šátku.
Od té chvíle, jako by ožila. Začala znovu chodit do vesnice, usmívala se a byla hovorná jako kdysi. A často mluvila o nádherném děťátku, které každý večer kolébala. Bylo nesmírně tiché a dívalo se na ni velkýma zelenýma očima. Všichni jí přáli všechno dobré - byla to milá a laskavá žena a zasloužila si štěstí.
Roky zase plynuly jako voda a náhle řeči o děťátku utichly. Lidé ve vesnici začínali mít starost. Že by jí vytoužené dítě zemřelo? Proč by ho v poslední době jinak nikdo neviděl? Přece už musí být velké, ne?
Když se později začali ptát jejího muže, jen zamumlal něco o tom, že mu se daří dobře, a pak rychle změnil téma. Zvláštní ale bylo, že o něm pořád mluvil jako o dítěti. Tou dobou už by z něj měl být dávno dospělý muž s vlastní rodinou.
Pak se jedna z jejích starých kamarádek konečně odhodlala zajít na návštěvu a zjistit, co se s tím podivným dítětem kdysi stalo. Svou vrstevnici našla v síni, jak se sklání nad starou, oprýskanou kolébkou.
"Žes ji radši nenechala svému synovi," poznamenala.
"Vždyť on ji používá," zamumlala její přítelkyně a odhrnula si z čela šedý pramen vlasů. "Chtěli jsme mu udělat postel, ale je pořád tak slabý a neduživý…"
Žena z vesnice popošla blíž a naklonila se nad kolébku, aby viděla, co ukrývá. Její kamarádka se náhle rozvzlykala.
"Prosila jsem je o pomoc! Takhle to být nemělo, říkala jsem jim to… Ale neodpověděli a já… Nemohu ho tu nechat…"
V kolébce ležel kus dřeva, přibližně o velikosti nemluvněte. Na jedné straně z něj trčel chomáč a vlasů a pod ním - umně vyřezaný dětský obličej.
(Povídka byla inspirována písní Changeling Child od Heather Dale)
Žádné komentáře:
Okomentovat