Pohovor

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se poslední dobou dostala k psaní na papír! Začalo to povídkou z minulého týdne a pokračuje to i dál! Tentokrát tu máme něco, co jsem doufala, že dám dohromady už nějakou dobu. Byla bych ráda, kdyby se mi dařilo do téhle (nové) rubriky přispívat pravidelně, ale zatím nic neslibuji.

A teď už k dnešní povídce, snad má hlavu a patu :)

Enjoy, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Haló? To jsou Starožitnosti Ignácie Čejkové?"

"Zdravím, ano! Ignácie Čejková u telefonu."

"Já jsem-"

"Jistě voláte kvůli tomu inzerátu, že? Vlastně jste první, kdo se mi ozval. Chtěla byste se sejít a sjednat podmínky?"

"Um… asi ano…"

"Nedělejte si starosti, půjde o nezávazné setkání. Pokud se jedna druhé nebudeme zamlouvat, lze od případné smlouvy úplně upustit."

"D-dobře."

Bylo znát, že si zájemkyně o práci oddechla.

"Hodilo by se vám to zítra, tak kolem čtvrté?"

"Jistě…"

"Výborně. Takže zítra ve čtyři ve Stříbrném Drakovi."

"To je ta čajovna, že?"

"Ano. Skvělé místo pro setkání všeho druhu, nemyslíte?"

"To asi ano. Takže ve čtyři?"

"Budu se těšit."

***

Druhý den, přesně pět minut před čtvrtou, vešla do čajovny Stříbrný Drak asi pětadvacetiletá dívka. Byla pečlivě upravená, s dlouhými světlými vlasy svázanými do ohonu, nažehlenou halenkou a sukní, lehce nalíčená. Perfektně připravená na pracovní pohovor.

Chvíli se trochu zmateně rozhlížela kolem. Očividně litovala, že se slečny Čejkové nezeptala, jak ji pozná.

"Promiňte, slečno?" oslovila ji nečekaně jedna ze servírek. "Schůzka se slečnou Čejkovou?"

Dívce se zjevně ulevilo.

"Ano."

"Pojďte, prosím, za mnou."

Ukázalo se, že slečna Čejková měla permanentně rezervovaný stůl v soukromém salonku v zadní části čajovny. To, že by čajovna měla soukromý salonek, bylo trošku nečekané, ale na druhou stranu, proč ne?

Slečna Čejková byla (nebo alespoň vypadala) mladší, než dívka původně čekala. Představovala si tak trochu excentrickou dámu ve středních letech. Ignácie Čejková naproti tomu vypadala jen o něco málo starší než ona sama. To ovšem neznamenalo, že by nebyla excentrická. Narozdíl od své potenciální podřízené nebyla příliš upravená. Dlouhé, tmavé vlasy měla v rozčepýřeném drdolu, na nose jí seděly okrouhlé brýle na duhové šňůrce, které stěží zakryly nedbale dramatické oční stíny, a na krku jí viselo víc přívěsků a amuletů, než se na první pohled dalo spočítat.

"Takže vy máte zájem o práci v mém obchodě," usmála se zářivě, když servírka odešla vyřídit objednávky.

"Viděla jsem váš inzerát a zaujal mě." Dívka se zarazila. "Promiňte, ještě jsem se ani nepředstavila."

"To je v pořádku, ani jsem vás nenechala. Doufám, že to nepůsobilo příliš hrubě, ale má to svůj důvod."

"Důvod?"

"V oboru, ve kterém pracuji, není bezpečné používat pravá jména. Alespoň ne celá. Jistě vás napadlo, že ani moje jméno není tak docela pravé, že?"

Dívka přikývla.

"Je to běžná praxe. Zvolíte si jméno, které vám vyhovuje, a pak ho používáte. Nemusíte se bát, není v tom žádný podvod. Jde jen o vaši bezpečnost."

"Bezpečnost? Myslela jsem, že jde o místo v obchodě, ne u tajné služby nebo tak."

"I při práci v obchodě může hrozit nebezpečí. Byla byste překvapená."

"Dobře… Takže co bude náplní mojí práce?"

"Jak jste zmínila, především práce v obchodě. Prodej, popřípadě nákup zboží, inventury… To a případné pochůzky."

"Neděláte pro mafii nebo tak něco?"

Slečna Čejková se rozesmála.

"Proboha, to ne! Můj podnik je naprosto nezávislý. Jedná se ovšem o záležitosti, při kterých byste právě neměla používat své pravé jméno, to ano."

"Ještě pořád si nejsem jistá, že tomu úplně rozumím."

"Jedná se o záležitosti víceméně paranormálního charakteru."

Dívka vyprskla.

"To jako vyhánění duchů ze starých domů a tak? Seance na hřbitově?"

"I na to už párkrát došlo."

"Promiňte, ale já na tyhle věci moc nevěřím."

"To je báječné!" rozzářila se slečna Čejková. "Doufala jsem, že se najde někdo, kdo mi do obchodu vnese trochu zdravého skepticismu a logiky. Zatím jste naprosto ideální."

"To jako fakt?"

"Rozhodně. Chcete vidět obchod a přečíst si smlouvu?"

Dívka se zamyslela. Připadala si trochu jako v nějakém vyšinutém snu, ale přece jen nutně potřebovala práci, ne? Navíc jí slečna Čejková připadala celkem příjemná.

"Mimochodem, kdyby vaše práce vyžadovala něco, co vám bude nepříjemné, vždycky je možné se nějak domluvit."

"Mohla bych vidět obchod a pak si to rozmyslet?"

"Jistě."

"Dobře."

Obě se začaly chystat k odchodu. Na stolku nechaly jen prázdné šálky a slečna Čejková k nim přidala několik pytlíčků. Zdálo se, že jsou napěchované sušenými bylinkami.

"Dodávám sem bylinné směsi, díky tomu tady mám jisté výhody," dodala na vysvětlenou. "Takže pokud jste tu se mnou, s placením si nedělejte starosti."

U východu se zastavila.

"MImochodem, vím, že jsme o tom už mluvily, ale tak trochu jsme od toho odbočily… Jak vám mohu říkat? Nějaké jméno, které preferujete?"

Dívka se na okamžik zamyslela.

"Sára," řekla konečně.

"Tak prosím, Sáro." A slečna Čejková jí s dalším zářivým úsměvem podržela dveře.

***

Obchod Ignácie Čejkové se nacházel v malé, zastrčené uličce s názvem Na Rozcestí. To Sáru trochu zmátlo, žila v tomhle městě už od dětství a nikdy na takovou uličku nenarazila.

"Musíte se umět dívat," vysvětlila jí slečna Čejková. "Je snadné ji přehlédnout. Vždycky sledujte pohled dámy na kašně." Kývla směrem k soše nahé ženy uprostřed náměstíčka, ze kterého ulice Na Rozcestí vedla.

Zdálo se, že ulice Na Rozcestí patří ke starší části města. Byla úzká a všelijak se klikatila. Silnice už tu dávno nebyla rovná, spíš naopak. Jedna kočičí hlava na druhé.

Většina domů, které ulici lemovaly, měla v přízemí nějaký obchod. Sára postřehla pekařství, květinářství, řeznictví a něco, co byly pravděpodobně pracovní potřeby. Všude bylo prázdno, případně stažené rolety. Jen v pekařství se svítilo.

"Tam nedoporučuji chodit," poznamenala slečna Čejková, když ho míjely.

"Proč?"

"Um… připálené rohlíky… Ano, už několikrát jsem tam dostala připálené rohlíky."

Neznělo to moc přesvědčivě.

"Tak a jsme tady," prohlásila slečna Čejková, když už šly (aspoň podle Sáry) asi půl hodiny. Zastavily se před obchodem, který měl na dveřích nápis, jenž si Sára pamatovala z inzerátu - STAROŽITNOSTI, BYLINKY A KURIOZITY IGNÁCIE ČEJKOVÉ.

"Ještě něco," zastavila se slečna Čejková, jak zasouvala staře vypadající klíč do zámku. "Nejste alergická? Myslím na peří, pyl a tak."

"Ne, pokud vím, tak ne."

"Výborně," usmála se slečna Čejková a odemkla. "Je tu trochu nepořádek, ale jsme si jistá, že společně bychom si s tím poradily."

Krámek byl o trošku menší než Sára čekala. Když prošly dveřmi, ocitly se v prostoru naplněném věcmi. Byly tu staré hodiny, hračky, několik kusů nábytku a další veteš a z trámů na stropě visely svazky sušených bylin a různé přívěsky a amulety. U zadní stěny, tak, aby od něj byla vidět celá místnost, stál starobylý psací stůl. Stěna za ním byla úplně zakrytá policemi se skleněnými nádobami. Vedle stolu na vysokém bidélku klimbal veliký krkavec.

"Tady je obchod. Jeho součástí je ještě zázemí a skladiště, to vám ukážu, pokud budete mít zájem o to místo."

"Nemáte tu žádné cenovky," poznamenala Sára. "Jak mají zákazníci vědět, kolik co stojí?"

"Já cenu zboží poznám a vy byste se to časem také naučila."

"Tohle je tak divný místo…"

"Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to, prosím."

"Není to, že by se mi něco nelíbilo. Je to prostě-"

Nade dveřmi zacinkal zvonek a Sára zmlkla. Do obchodu vešel zákazník. S jeho příchodem se v krámku tak trochu setmělo, takže Sára nedokázala rozpoznat, jak vypadá. Rozeznala jen, že je vysoký a zahalený v dlouhém plášti.

"̷̳͍̭̣͈O͔̲̘k̨̭̟̩͉o̞̭̕.̦͜"̷̟̼͖̗̙̯͚

Jeho hlas u Sáry vyvolal představu hustého, divokého lesa. Nebyla si jistá, jestli by ho dokázala správně popsat, nedalo se totiž říct, jestli byl hluboký nebo vysoký, mužský nebo ženský, chraplavý nebo jemný. Obojí a zároveň ani jedno, usoudila později, když nad tím přemýšlela.

"̦͓̭͙̬M̻͇̺̙͉̪̤á̮t̗̬̞̱͍̕e̼̯͓̘̳̜̼ ͙͈͎̫͖͔͝t̻͙͙̟̺̮o̱̖,̮͉͎̠͖́ ̭̩͜c̖͎̗͚̟̖͝o ̥̠̣ͅó̜d҉̱͈͇̫ͅ ͇͕̤̮v̪̥̼̤̥̤͎̀á̞̬͎̠̭̙͙s̼ ͓̩͓̪͜ž̼̹͔̲͖͎á̜̜͎ḏ̭̝̘̞͞á̦̤̖m͍͍͞?̣̺̰̝̙"̡͔̹̥

"Jistě," zazubila se slečna Čejková. Otevřela zásuvku ve stole a vytáhla plátěný pytlík. "Přímo od letní královny. Pozdravuje vás."

Zákazník natáhl ruku. Byla částečně zakrytá pláštěm, ale Sára matně rozeznala tvar dravčího pařátu. Slečna Čejková se zamračila a zásuvku zavřela.

"Ještě počkat. Máte čím zaplatit?"

Dlouhá ruka zmizela v šeru a zase se vynořila, tentokrát dlaní vzhůru. V pařátech (protože jejich zákazník mělo opravdu něco jako pařáty) držela malou krabičku z kůry.

"̲͙̼̯̪̩̳P̥̹̱͚͔ř̨̞̘͔͙̙̺̭e͡s̪̯̖͉̤͎̙v̥͚̟̥̱̪͕ě͉̞͖̟͕̟d̷̺̮̲͓͕ͅč̱̤̪̗͚̰̞͝ţ̻̯̞̪̜̣e͖̯̮͇̩͝ ̬͖͇̺̭̤͉s̯͚̙̝e̻̱,̢̺̗̩̲͙̹̝ ̛̤̩͇̜p̡͉̗̭r̴̼̳͕͙͙͕̦o͈̟̣̗s̵̰̞̙̗̻ͅí҉̩̹m̡.̸"͚̳

Slečna Čejková si krabičku vzala, pootevřela ji a přiložila k uchu. Chvíli poslouchala, potom přikývla.

"V pořádku, to bude stačit." Uložila krabičku do zásuvky a podala zákazníkovi jeho objednávku. "Přeji hezký den."

Zvonek nade dveřmi se znovu rozcinkal a do krámku se skrz výkladní skříň prodralo světlo zapadajícího slunce.

"Co to sakra bylo?!" vyletělo ze Sáry dřív, než se stačila ovládnout.

"Zákazník, jeden z těch pravidelných."

"To byl člověk, že ano? Nějaká maska?"

"Bohužel vás musím zklamat. Člověk to rozhodně nebyl."

"A co teda? Duch? Bubák? Hejkal?"

"Pokud vím, správný termín je lešij."

Sára se rezignovaně opřela o stůl.

"Tohle je nějakej divnej sen, žejo? Kdo přijde další? Červená Karkulka?"

"Tu jsem tu ještě nepotkala. Chodí sem pár rudohlavců, ale těm bych nesvěřila ani ten proutěný košík, natož péči o nemocnou babičku."

Slečna Čejková se odmlčela. Vypadala trochu rozpačitě.

"Pokud chcete, doprovodím vás zpátky k Drakovi. Vím, že práce tady může být trochu zvláštní a pokud se na to necítíte-"

"Děláte si srandu?" přerušila ji Sára. "Jo, je to tu divný, ale zatím je to zajímavější než moje ostatní možnosti. Mohla bych vidět tu smlouvu?"

Ignácie Čejková se zatvářila trochu zmateně, potom se ale rozzářila.

"Ovšem!" Na okamžik se zarazila. "Dáváte přednost psaní inkoustem, krví nebo mám někde vyhrabat propisku?"