Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Vím, že červen už začal, ale i tak bych vám ráda všem popřála krásný Pride Month! Ať už jste out nebo ne, pořádně si ho užijte!
A teď k dnešní povídce.
Příjemné čtení
Vaše Dark Lord
Nádraží v městečku, kde teď bydlel, bylo tím nejpodivnějším, jaké Terry kdy viděl. Možná to bylo tím, že zde málokdy někoho potkal. Pokaždé když jel z města vlakem (tedy vždycky, když si nechtěl brát auto, což bylo celkem často), byl buď jediný nebo jeden z mála lidí, kteří zde nastupovali. Cestující jako by se navzájem nebrali na vědomí. Nikdy se nestalo, že by se dva lidé, kteří nepřišli spolu, dali do řeči. Skoro by se dalo říct, že se navzájem vůbec nevnímají. Tím ale podivnosti nekončily.
V hale, kde se na tabuli měly objevovat odjezdy a příjezdy vlaků, byla výdejna jízdenek. Terry si nevzpomínal, že by tam někdy někoho viděl sedět. Přesto vždycky nastupoval do vlaku s jízdenku v ruce. Netušil, nebo si nepamatoval, kde ji dostal, prostě ji měl.
Další podivná věc byl čas. V hale i na nástupišti byly velké hodiny, ale chovaly se podivně. Jednou se ručičky pohybovaly příliš rychle, jindy zase stály. Tomu odpovídala i délka čekání na vlak.
Tabule s odjezdy a příjezdy vlaků byla popsaná jakýmsi nerozluštitelným písmem. Terry brzy zjistil, že vždycky dokáže přečíst jenom řádek s údaji svého vlaku. Ostatní byly vždy naprosto nečitelné.
V hale nádraží byla vždycky mlha. Terrymu se zdálo, jako by se sem dostala bílá pára z parních vlaků, které se čas od času objevily na nástupišti, a pak tu zůstala. Tvořila oblaky a místy skrz ni nebylo vůbec vidět.
Ale ze všeho nejzvláštnější byly ty hlasy. Ozývaly se náhle, obvykle jenom když nikdo nebyl vidět. Vycházely z bílé mlhy a šeptaly nesrozumitelná slova. Nebylo jasné, odkud přicházejí. Terry se několikrát pokoušel najít jejich zdroj, ale obvykle skončil na nástupišti, na parkovišti před nádražím nebo prostě chodil v kruhu.
Po nějaké době strávené na nádraží Terry zjistil, že začíná některým hlasům rozumět. Chodil sem občas po práci, ve snaze přijít tomu místu na kloub. Většinou prostě vešel, posadil se na lavičku a naslouchal.
Hlas, který slýchal nejčastěji, patřil nejspíš někomu ze zaměstnanců. Byl poněkud plechový, jako by vycházel z megafonu, ale zněl z velké dálky. Obvykle mu moc rozumět nebylo, ale čas od času Terry něco rozeznal - názvy stanic, někdy i časy odjezdů. Po hlášení obvykle následovala změna na tabulích s odjezdy.
Brzy po hlášení hlasy mírně zesílily. Ne natolik, aby Terry všem rozuměl, ale přece jen to bylo znát. Ruch se pomalu přesunul k nástupišti, kde se vzápětí ozval zvuk přijíždějícího vlaku. Tiše, vzdáleně, jako by vlak projížděl kilometry odtud, ale Terry viděl jeho stín oknem. Když ale vyšel na nástupiště, bylo prázdné. Žádné vlaky, žádní lidé.
Na prázdné lavičce vedle Terryho si pokaždé někdo pobrukoval. Terrymu se to zdálo jako klišé, ale nejčastěji tam slýchal "Dům U Vycházejícího slunce". Neměl tušení, kdo by si broukal stále tu samou písničku, ale rozhodně to podtrhovalo podivnou atmosféru celého místa.
Kolem sloupu v jednom z rohů se honilo několik neviditelných dětí. Nebyly slyšet často, ale když už je Terry zaslechl, jejich tichý smích ho vždycky vyděsil.
Čas od času, úplně výjimečně zahlédl stíny, které k hlasům zřejmě patřily. Pohybovaly se zlehka, objevovaly se a zase mizely, ale kdykoli se Terry přiblížil, zmizely úplně. Zůstala jen mlha a slabé ozvěny hlasů.
Žádné komentáře:
Okomentovat