Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Co? Neděle? Už zase? Kéž by aspoň zítra nebyla škola. Nebo kéž bych už měla tu absolventskou práci hotovou. No nic. Škola bude a absolventskou práci si budu muset dodělat sama. Díky Bohu, že u toho můžu aspoň psát...
*kecá, tuhle povídku má napsanou už od listopadu*
Tak příjemné čtení
Vaše Phouka
Číhala na břehu jezírka v parku. Byla tam už nesmírně dlouho, strážkyní toho místa se stala už v době, kdy byl park založen. Poblíž rákosí naproti můstku byl v křoví ukrytý řadou hub lemovaný kruh, to nejdůležitější místo v okolí. Byl malý, ale přesto se zde prolínaly dva světy a někdo ho musel chránit. A ten úkol padl právě na ni.
Lidé se k jejímu drobnému území přibližovali málokdy. Vídala je, jak přechází po můstku a prochází se po cestičkách. Někdy s sebou mívali psy. Ti jí příliš nevadili. Její přítomnost dokázali vycítit a kruhu se obvykle vyhýbali. Alespoň většina z nich. Čas od času se nějaký z nich dostal příliš blízko a někteří považovali její přítomnost za výzvu. I s nimi si ale dovedla poradit.
S lidmi to bylo horší. Většina z nich byla příliš zvědavá a bezstarostná na to, aby se měli na pozoru. Mnozí z nich atmosféru, která se okolo kruhu vznášela, nevnímali a přišli příliš blízko. A někteří z nich do něho i vstoupili.
Sledovala mladý pár, chlapce a dívku. Přišli ruku v ruce přes můstek, ale nezdálo se, že by měli v plánu značené stezky dál respektovat. Pustili se přímo podél břehu jezírka. Chlapec dívce cosi šeptal do ucha, ale strážkyně mu nerozuměla. Proplížila se rákosím až k nim, štíhlé tělo zahalené v jemných závojích a oblaku okouzlení. Jejich tlumený hovor ji brzy úplně pohltil. Zůstala ležet v trávě opřená o lokty a se zájmem naslouchala jejich švitoření. Nebylo to poprvé, co by se poblíž kruhu objevili milenci, ale vždy to znamenalo zajímavou podívanou a ona se už delší dobu nudila.
Na okamžik se zastavili poblíž jejího úkrytu a dívali se, jak se na vodní hladině odrážejí hvězdy. Jejich hlasy ji po chvíli ukolébaly natolik, že skoro nepostřehla, kdy se znovu dali do pohybu. Projel jí záchvěv paniky. Musí chránit kruh!
Jak se prodírala rákosím, vyplašila několik kachen, ale to ji teď nezajímalo. Pospíchala. Kruh byl ještě z dohledu, když znovu zaslechla jejich hlasy: "Podívej, toho jsem si nikdy nevšiml… Takové kouzelné místo!"
"Měli bychom jít odtud," zamumlala dívka. Její hlas zněl najednou nervózně.
"Ale prosím tě, snad se nebojíš?" zasmál se její společník a políbil ji na krk. "Tohle je nádhera - sedneš si do kruhu a budeš vypadat jako víla!"
Strážkyně v rákosí zlostně zasyčela. Ten smrtelník stál na samém okraji kruhu! Rukou zajela mezi závoje. Jestli vstoupí do kruhu, trest ho nemine.
"No tak, není se čeho bát, vidíš?"
Noha v tenisce překročila hranici.
Přízračná ruka vylétla ze závojů a cosi z ní vylétlo přímo na vetřelce.
Pokojnou noc proťalo vyjeknutí.
"Co se stalo?!"
"Nevím, něco mě škráblo. Teče mi krev..."
"Pojďme odtud… Doma se ti na to podívám."
Strážkyně se pousmála. Trest na sebe nenechá dlouho čekat.
---
Byla zase noc, stejně jasná jako ty před ní. Milenci se už několik dní neukázali a strážkyně se zase začínala nudit. Dívala se, jak se hvězdy odrážejí na hladině jezírka, a snažila se vzpomenout, jak jim lidé říkají. Ona sama pro ně měla jiná jména.
Náhle zaregistrovala pohyb. Kdosi přecházel po můstku. Skryla se v rákosí a zvědavě ho pozororovala. Byl to mladý muž s dlouhými tmavými vlasy. Na nose měl brýle a působil unaveně. Jakmile přešel most, sešel s cesty a kráčel stejným směrem, jako ti milenci před pár dny. Strážkyně cítila, jak v ní roste hněv. Kdo se to opovažuje?
Zastavil se přímo u kruhu a rozhlédl se kolem. Vypadal klidně, jako by na něj místní atmosféra vůbec nepůsobila.
"Vím, že tu jsi," řekl najednou. "Vylez."
S údivem zjistila, že se dívá směrem k ní. Vyzařovala z něj překvapivá autorita. Jí se ale vylézt nechtělo.
"Máme spolu nějaké řízení," pronesl a zvedl ruku. Chvíli ji podržel taky aby ji mohla vidět. Okamžitě poznala symbol na jeho dlaní a rychle přehodnotila své rozhodnutí.
"Tak ty jsi strážkyně tohohle kruhu," prohlásil a se zájmem si ji prohlížel. "Trochu jsi nám zamotala hlavu, víš o tom? Dýky nemoci nejsou zrovna obvyklou zbraní, alespoň ne pro tvůj druh, nemám pravdu?" Vylovil její dýku z kapsy. "Chceš ji zpátky?"
Jistěže ji chtěla. Trvalo dlouho, než dýku získala, a už jí začínalo být líto, že se tak vzácné zbraně zbavila. Natáhla se pro ni, ale muž ucukl.
"Mám podmínku. Chápu, že tvým úkolem je kruh chránit. Nechci ale, abys tu dýku používala, pokud nebudeš ty nebo tvůj kruh v přímém ohrožení, rozumíš? Nebudeš zbytečně škodit."
Přikývla.
"Pokud by se tohle opakovalo, najdu si tě. Takže?"
Znovu přikývla.
"Nahlas. Chci tě slyšet to říct."
"Použiji tuto dýku pouze při velkém nebezpečí," zašeptala. "Jen pokud budu já nebo kruh v přímém ohrožení." Trochu litovala, že jí donutil to říct nahlas. Doufala, že mu bude stačit přikývnutí a ona tak získá zadní vrátka, ale byl příliš chytrý.
Slabě se usmál a vtiskl jí dýku do ruky.
"Jsem rád, že si rozumíme."
Tuto i další povídky z Wordvemberu 2017 najdete také na adrese https://www.facebook.com/themisthavenlibraryCZ/
Žádné komentáře:
Okomentovat