Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak jsem to stihla, dvě povídky za den! Touhle dnešní končí pavučinová sága, doufám, že jste si ji aspoň trošku užili a že měla aspoň náznak hlavy a paty. Příjemné čtení!
Trym
„Postavit se vašemu řádu?“ Královna Dvora pavučin potřásla hlavou. „Tohle je území Dvora. Vašemu řádu po něm nic není.“
„Ale… tenhle dvůr byl mrtvý celá staletí…“ namítl Tasse. „Jeho území si nikdo nenárokoval, patří řádu…“ Vypadalo to, jako by chtěl pokračovat, ale místo toho sklopil hlavu a zmlkl. Mara mu věnovala starostlivý pohled. Byl pořád pod vlivem královniných kouzel?
„A teď si ho nárokuji já. Tak už to chodí.“
„Takže co?“ povzdechla si Mara. „I kdyby sis na nás pochutnala, co bude pak? Budou nás hledat. Většina bylinkářů jsou mágové, ale jsou mezi nima i lovci.“
„O těch vašich lovcích ví kdekdo,“ ušklíbla se královna. „Kolik jich máte? Tři? Pět?“
„I kdyby byl jenom jeden, ty jsi taky sama.“
Královna se podívala přímo na Maru všema osmi černýma očima. „Snažíš se mi vyhrožovat?“ Tyčila se nad nimi v celé své impozantní výšce, trochu děsivá a k Mařině nelibosti zatraceně krásná. „Možná se mýlím, ale tady žádného lovce tady nevidím. A až se trochu posilním,“ usmála se, „ani těch vašich pět lovců mě nezastaví.“
Mara se jí vzdorovitě zadívala do očí. „Ještě jsi nás nedostala.“
„Měla bys mluvit za sebe. Tady tvůj kamarád už se z mých sítí nevykroutí.“
„Má pravdu,“ zamumlal Tasse. Hlavu měl pořád sklopenou, ale už se neopíral o hůl. Měl ji zavěšenou na předloktí a uvolněnou rukou si svíral předek tuniky. Nezdálo se, že by se mu špatně dýchalo, ale Mara si byla jistá, že mu nebylo úplně dobře. „Nic proti ní nezmůžu. Ale… možná bychom si mohli promluvit, než z nás bude večeře?“
„Cože?“ vyhrkla Mara, zatímco královna Dvora pavučin tázavě naklonila hlavu.
„Promluvit si?“
Tasse zvedl hlavu a otevřel oči a Maru napadlo, že tohle je pravděpodobně poprvé, co si královna všimla, jak se ve tmě zlatě lesknou. Jak Mara vždycky říkala, pokud byl Tasse opravdu půlelf, jak se domnívala, musel být zatraceně divný půlelf.
„Promluvit si. Posadíme se a dáme si čaj. Popovídáme si. Pak se uvidí.“
„Ty s sebou máš čaj?“
Tasse spustil ruku s holí dolů. Z dlaně se mu mírně kouřilo.
„Ty ne?“
„Přemohl jsi moje kouzlo!“ zamračila se královna. Skoro to vypadalo, jako by měla pocit, že jí tím čajem vyhrožují. „Přemohl jsi moje kouzlo a ještě se odvoláváš na zákon pohostinství?!“
Mara a Tasse si vyměnili pohledy. Zákon pohostinství byl něčím, o čem slýchali už jako děti, ale většinou byl považován prostě za pohádku. Příslušníci Skrytého lidu, zejména Panstva, velice často dodržovali zákon pohostinství, jako by na tom závisela jejich čest - navzdory tomu, jaké měli úmysly, pokud smrtelník vstoupil na jejich území a odvolal se na zákon pohostinství, měl nárok být přijat mírumilovně a beze zbraní. To samozřejmě platilo pro obě strany a neznamenalo to, že z takové situace vyjde živý - jakmile takový smrtelník opustil příbytek svého hostitele bez příslibu bezpečí, který nebyl zaručený, mohlo mu hrozit úplně cokoliv. Ale ať už zákon pohostinství vzešel odkudkoliv, znamenal aspoň nějakou šanci si někoho ze Skrytého lidu naklonit. Aspoň ty více benevolentní. Mara si až do teď myslela, že je to jen povídačka.
„Přesně tak,“ přikývl Tasse.
***
„Můžeš mi vysvětlit, proč máš s sebou čaj, konvici i hrnky?“ vyzvídala Mara, zatímco se pokoušela rozdělat oheň.
„Pro jistotu,“ pokrčil rameny Tasse. „Myslel jsem, že si třeba budeme u studny chtít dát svačinu.“
„A svačinou myslíš ten čaj nebo- jo aha, dobře, fajn. Bohové, kolik těch koláčů máš?!“
„Přiměřené množství?“
„Tak pro pět lidí možná. Jak dlouho jsme podle tebe měli bejt venku?“
„Teď už zjevně déle než se původně očekávalo.“
Královna Dvora pavučin zmateně sledovala divadlo před sebou. Zvláštní pozornost věnovala hlavně Tasseho konvici a pytlíku s čajem a její výraz napovídal, že pozvání na čaj pravděpodobně považuje za tu nejděsivější věc, co se jí za dnešek přihodila. Role hostitelky se zmocnila poněkud nesměle, když se skláněla k provizornímu ohništi, aby kouzlem pomohla podpálit kusy suchého dřeva, vypadala mladě a nervózně, mnohem méně jako královna čerstvě vzniklého dvora. Najednou jako by z ní byla dívka v jejich věku, stejně zmatená a nejistá.
„Teď by měl hořet, dokud mu neřeknu, aby přestal,“ prohlásila tiše a plamínky odražené v jejích černých očích se roztančily. Jakmile se oheň trochu rozhořel, Tasse využil svou vlastní hůl, aby nad něj zavěsil konvici plnou vody. Jak seděli kolem ohně a čekali, královna Dvora pavučin se na něj vážně podívala.
„Nedošlo mi, že patříš vodě,“ řekla.
Tasse nadzvedl obočí. „Co tím myslíš?“
„Takhle zblízka je to z tebe cítit. Patříš vodě. Koluje ti v žilách.“
„Co to znamená?“ ozvala se Mara.
Královna se k ní obrátila, největší pár očí vykulený. „Neřekl ti o tom?“
„O čem?“ Mara se přísně zadívala na Tasseho. „Cos mi měl říct?“
„Proč ho pálí železo. Proč ho to tolik táhne k vodě. Co se mu dívá z očí.“
„Tasse?“
„Na tom teď nezáleží,“ zabručel.
„Ale no tak!“
„Vysvětlím ti to, až budeme zpátky.“
Královna se uchichtla.
„A ty se moc nesměj, čaj bude za chvíli hotový,“ zamumlal skoro neslyšně. Mara si nebyla jistá, jestli mu královna rozuměla, ale rozhodně to tak vypadalo, protože najednou vrhla nervózní pohled na konvici s čajem.
Tasse měl pravdu, netrvalo to dlouho a čaj byl připravený k rozlití do drobných vyřezávaných kalíšků. Na otázku, proč s sebou měl tři, jen pokrčil rameny. „Pro jistotu.“
Čaj ze sušeného malinového listí a borůvkové koláče byly, jak si Mara uvědomila, přesně to, co teď potřebovala. Celou cestu tunelem neměl ani jeden z nich hlad ani žízeň, ale teď jako by si oba uvědomili, že byli celé hodiny o hladu, a podle toho se také do koláčů pustili. Královna Dvora pavučin svůj koláč přijala o dost důstojněji a nedůvěřivě ho oždibovala.
„Něco mě napadlo,“ prohlásil Tasse poté, co do sebe nasoukal třetí koláč. „Co kdybys s řádem uzavřela dohodu? Asi by ti nedovolili chytat a jíst lidi… ale ochrana řádu by taky nebyla úplně špatná. Pokud vím, tak není vůči Skrytému lidu nepřátelský, pokud nemá důvodu.“
„Nemám zájem se bratříčkovat se smrtelníky,“ ušklíbla se. Koláč i kalíšek s čajem vypadaly v jejích rukou směšně malé.
„Mohlo by se ti to vyplatit. Nehrozili by ti lovci, třeba bys měla vyhrazenou část lesa, kde můžeš lovit… Tvůj dvůr by byl v bezpečí před zbytkem Panstva, dokud nezesílí. To nezní špatně, ne?“
Královna zvedla kalíšek k ústům a přičichla k němu. Trochu skepticky při tom krčila nos, ale nakonec se opatrně napila.
„Hmmm. Tak tohle je čaj?“ zeptala se. Její tón byl pořád trochu nedůvěřivý, jako kdyby hrozilo, že na ni tekutina v kalíšku co nevidět zaútočí.
„Teoreticky. Jenom malinový, sušené listy čajovníku se špatně shánějí, ale není špatný, ne?“
„Chm.“ Napila se ještě trochu. „Možná… možná bych si s někým z vašeho řádu mohla promluvit. Nad trochou čaje…“ Upřela na Tasseho všechny čtyři páry černých očí. „Ale očekávám od vašeho řádu patřičnou úctu. Nechám vás jít, pokud mi poradíš, jaký čaj by mohl být ze všech nejvýhružnější.“
Žádné komentáře:
Okomentovat