Ahoj

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufala jsem, že na dnešek něco napíšu. Vážně. A pak přišla snaha ignorovat to, že mi brzo začne škola, potom jistá osoba, která se mi momentálně snaží koukat přes rameno, a procházka u jezírka a z úplně nové povídky tak nějak trochu sešlo. Takže za to se omlouvám. Mám pro vás ale další wordvemberovskou povídku, která tu ještě nebyla!

Pokud jste noví, další povídky z tohohle universa najdete v tagu Starožitnosti Ignácie Čejkové, na který můžete kliknout úplně dole pod povídkou. Vycházejí tak trochu na přeskáčku, někdy si snad sednu a udělám timeline, ve které je nějak chronologicky uspořádám. Příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Ah, Sáro, dneska jste tu brzy! Dobré jitro!”

“Ahoj,” broukla Sára. Vzápětí strnula. Opravdu právě řekla své nadřízené “ahoj”? Co? Proč to udělala? To vůbec nepřemýšlela? Co si o ní teď bude myslet?

Nahlas nic neřekla, ale hlavou se jí teď honily myšlenky, kterých se nemohla zbavit. Všimla si slečna Čejková, jak ji pozdravila? A jestli ano, co si o tom myslela? Bylo jí to jedno? Nebo se urazila? Nebo si toho možná vůbec nevšimla a Sára se jenom zbytečně trápí? Ne, určitě ji slyšela. Vždyť stála hned vedle ní! A nebo ji to naopak potěšilo, protože to znamená, že si rozumí a jsou si blízké...Tahle varianta by byla asi nejpříjemnější, napadlo Sáru. 

“Kávu?” ozvalo se těsně za Sárou. Polekaně nadskočila a doufala, že slečna Čejková neumí číst myšlenky. V takovém případě by teď byla v ještě trapnější situaci než dosud. 

“Ne, díky,” dostala ze sebe. Slečna Čejková popošla, aby na ni lépe viděla, a povytáhla obočí. 

“Opravdu? A je všechno v pořádku?”

“Ne. Chci říct, ano, je! A tu kávu si dám, promiňte. Jsem trochu přetažená.”

“Možná by pomohlo si trochu přispat,” mrkla na ni slečna Čejková. “Není nutné tu být takhle brzy.”

Sára chvíli přemýšlela. Přiznat, že přišla brzy, protože má ráda čas strávený se svou nadřízenou, jí ve stávající situaci připadalo poněkud trapné. Zmohla se tedy jen na pouhé: “Nebo jít spát o trochu dřív.”

“Nebo tak. Takže kávu. Jako obvykle, předpokládám?”

“Ano.”

Sára sevřela rty a začala se soustředit na rovnání skleniček v polici. To by ji mohlo přivést na jiné myšlenky. Neuplynulo ale ani deset minut, když jí slečna Čejková zaklepala na rameno.

“Tu kávu s mlékem nebo bez?”

“C-cože?”

“Jen se ptám. Všimla jsem si, že si čas od času dáváš kávu i s mlékem. Jak by sis ji dala teď?”

Sára na svou nadřízenou jen zírala a hlavou se jí opět honila spousta myšlenek. Nejvýraznější mezi nimi byla asi otázka “kdo má ve společnosti vůbec první nabízet tykání?”

“Vypadáš nějak zmateně,” poznamenala slečna Čejková starostlivě. “Je vážně všechno v pořádku?”

“Já… jen…” Sára už musela být rudá jako rajče, byla si tím jistá. Slečna Čejková se najednou natáhla a dotkla se prsty její ruky. Sáře přeběhl mráz po zádech. 

“Udělala jsem asi něco nevhodného, že? Co to bylo? Mívám potíž se v takových věcech orientovat.”

Sára otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Pokud se slečna Čejková bála, že udělala něco společensky nevhodného, neměla by se toho bát i ona?

“Jenom prostě nejsem ve své kůži. Promiňte.”

Na tváři Ignácie Čejkové se mihl zmatený výraz, který vzápětí vystřídalo pochopení. 

“Oh… takže to přece jen je moje chyba. Moc se omlouvám, zdá se, že jsem si jen špatně vyložila váš pozdrav, Sáro. Myslela jsem, že si teď tykáme… Tohle je trapné,” zasmála se rozpačitě. “A opravdu mě to mrzí, nechtěla jsem vás nějak rozhodit.”

“Ne, to je dobrý,” zamumlala Sára, trochu zmatená překotnými omluvami své šéfové. “Takové věci se stávají, řekla bych. Jen jsem nečekala, že to pochopíte až takhle.”

“Jak jsem řekla, moc se v tom neorientuji. Mimochodem, kdo vlastně nabízí tykání?”

Sára se zamyslela. 

“Mám dojem, že situaci, jako je ta naše, nabízí tykání nadřízený podřízenému.”

Slečna Čejková se rozzářila.

“Výborně! Tak v tom případě,” natáhla pravou ruku k Sáře, “já jsem Ignácie.”