Šepoty

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak už to se mnou začíná vypadat trochu lépe. Konečně jsem se asi po Whoconu dala trochu do kupy... (No, ne zrovna zdravotně, ale ten malý burnout už je pryč) Začínám plánovat přednášku na další con (mimochodem, přiznejte se, byl někdo na přednášce o AVPM?) a zase se mi daří i psát. Jak už jsem zmínila, nezvládala jsem dokončit Wordvember, takže teď mám aspoň pár promptů, podle kterých můžu psát. Tady máte jeden z nich

Příjemné čtení

Vaše Dark Lord

P.S.: Check out my instagram!

P.S.S.: Check out the ambience for this story!

---

Ze dveří obchodu se smíšeným zbožím se ozývaly hlasy. Nebyly nijak hlasité, vlastně jim nebylo pořádně rozumět. Spíš takové šepoty. Sára si toho všimla hned první týden, když začala pracovat v obchodě Ignácie Čejkové, ale tehdy tomu nevěnovala pozornost. Nejspíš se jí jenom něco zdálo, usoudila tenkrát. To ještě o ulici Na Rozcestí nevěděla skoro nic. Teď už měla aspoň nějaké povědomí - nechodit do pekárny, nezdržovat se v ulici příliš dlouho po západu slunce. To druhé občas musela porušit. Zejména teď, na začátku prosince. Naštěstí jí Ignácie půjčila lampu, se kterou mohla bezpečně projít ven. A pak tady byly šepoty z obchodu se smíšeným zbožím.

Zásada zněla jasně - neposlouchat šepoty, které se odtamtud ozývaly. Na tom by nebylo nic složitého, kdyby Sára jen chodila kolem. Když tam ale člověk potřebuje zajít pro čistící prostředek na dřevo (v obchůdku už docházel), bylo to hodně jiné.

"Nemusíš se bát," ujišťovala ji Ignácie. "Já tam chodím celkem často a člověk se naučí je nevnímat. Jen se soustřeď na to, co musíš koupit."

Sára kývala, jako že to chápe, i když si nebyla tak úplně jistá. Měla strach, že čím víc se bude snažit šepoty v obchodě nevnímat, tím hůř jí to půjde.

U vchodu do smíšeného zboží byly šepoty skoro neslyšitelné. Jen chvílemi se ven dostalo sykavé mumlání, které by si kdekdo mohl splést se ševelením větru. Sára se zhluboka nadechla (měla tak trochu pocit, jako by se měla potopit do hluboké vody) a otevřela dveře. Hlasy okamžitě zesílily. Teď to znělo trochu jako v kostele ve chvíli, kdy každý návštěvník sám za sebe odříkává modlitbu. Sáru napadlo, že kdyby se na okamžik zastavila a poslouchala, porozuměla by jim. Nechtěla to ale riskovat. Ignácie jí navíc několikrát zdůraznila, že "není slušné poslouchat cizí rozhovory a oni to berou obzvlášť vážně." Sára netušila, kdo jsou oni, ani si nebyla jistá, jestli to vůbec chce vědět. Byla si ale jistá, že je rozhodně nechce naštvat. Takže spěšně pokračovala dál do hlubin obchodu (který byl mnohem větší než Ignáciin malý krámek) a snažila se myslet na čistící přípravky.

Prošla už několik řad regálů a pomalu začínala ztrácet orientaci. Znovu si zopakovala instrukce, které jí Ignácie dala: devátá řada, čtvrtý regál odspodu, přibližně uprostřed. V které řadě vůbec byla teď? Ve čtvrté? Nebo to snad už byla šestá? Taky to mohla být teprve druhá… Nejlepší by bylo se zastavit a zorientovat se, ale to nepřicházelo v úvahu. Někde poblíž se vyskytovala skupinka hlasů a ona nechtěla riskovat, že zaslechne něco, z jejich hovoru. Co jen dělat?

Nervózně přecházela uličkou. Musí být nějaký způsob, jak si poradit! A pak zakopla o pantofel, který někdo nedopatřením shodil z regálu. Chvíli na něj trochu zmateně zírala. Pak si vzpomněla, že ona sama ráno málem vyrazila do práce v pantoflích. Poslouchala hudbu a tak trochu ztratila pojem o realitě, takže málem vyběhla z bytu v bačkorách. Naštěstí si toho včas všimla, hudbu vypnula, nacpala sluchátka do kapsy a šla se přezout.

Teď jí to konečně došlo. Sluchátka! Celou dobu je měla v kapse. Možná by jí nějaká hudba mohla pomoci překrýt ten neustálý šepot.

Za chvíli už jí v uších zněla směs hudby, kterou kdysi poslouchala, když se snažila začít běhat. Šepoty to umlčelo téměř dokonale. Pořád ještě vnímala jejich existenci, ale rozhodně ji nijak neznervózňovaly. Rozhlédla se kolem. Takže… V tomhle regálu byly boty? Ignácie ji informovala, že boty zabírají uličky čtyři až šest. To znamenalo, že je na dobré cestě. Výborně. Její mise může pokračovat.