Tak je tu zase středa (pokud to půjde, ráda bych pravidelně zvěřejňovala příspěvky každou středu a neděli) a s ní další z mých výtvorů. A aby mi to šlo lépe, rozhodla jsem se opět pokusit o téma týdne. Přeji krásný den a příjemné počtení!
Už to bylo dlouho. Ani když se dokázal soustředit natolik, že si vzpomínal, kdo je, nedokázal určit, jak dlouho tu je. Dny splývaly dohromady. Vlastně ani teď nevěděl, jestli je noc nebo den. Nebo jaké je roční období. Bylo to tu stále stejné.
Čas od času se objevili jeho věznitelé. Nevěděl, co s ním dělali. Bylo to, jako by upadl do transu, ze kterého se probral jen ve chvíli, kdy ho odvedli zpět do jeho pokoje. Nebo to byla cela? Nebyl si jistý. Stěny jeho vězení tvořily větve trnitého keře, které sem propouštěly jen slabé, nazelenalé světlo.
Nevzpomínal si, kdy naposledy jedl. Jíst ale musel, protože vždycky, když ho přivedli zpátky do cely, připadal si sytý a nikdy neměl pocit, že by nějak strádal.
Mezerami mezi větvemi občas zahlédl pohyb. Nebyl tu tedy úplně sám. Byli tu další jako on? Zmatení smrtelníci, kteří už si horko těžko vybavovali své vlastní jméno a dělali jen to, co po nich jejich tajemní věznitelé chtěli?
S povzdechem se posadil do jediného kouta, který nebyl plný trnů, a setřel si ze rtů trochu třpytivého prášku. Vílí prach. Měl dojem, že kdysi, v jiném světě, o něm něco věděl. Tehdy ještě měl své jméno… S pohledem upřeným na mechem porostlou podlahu se zamyslel. Měl teď úplně čistou hlavu a někde hluboko jeho mysli se zatřpytila jiskřička naděje. Dokáže si vzpomenout.
Musel přemýšlet rychle, nebyl si jistý, kdy pro něj zase přijdou. Aspoň své jméno by si mohl vybavit. Kdo má jméno, má naději.
Jeho pozornost zaujal plochý kámen napůl skrytý pod mechem. Kdo ho tam dal? Byl to on sám? Nemohl si vzpomenout. Na okamžik ho napadlo, že by to mohla být past. Jim se nedalo věřit. Zvědavost ho ale přemohla a on kámen zvedl.
Na jeho spodní straně bylo několik symbolů. Písmena. Ta si ještě pamatoval. Nebo v to aspoň doufal. Byla tam tři písmena. Chvíli mu trvalo, než je rozpoznal, ale dokázal je přečíst.
ART.
Co je "ART"?
Někde hluboko uvnitř to věděl. Musí se k tomu jen dostat. Neztrácet naději.
Najednou se rozzářil. Věděl, co dál. Nebylo toho moc, ale aspoň něco málo. Malá jiskřička naděje. Vytáhl z kapsy jiný, ostřejší kámen (ani nevěděl, že ho tam má) a začal do plochého kamene vyrývat další písmeno. Tentokrát to bylo H.
Se spokojeným úsměvem položil kámen zpět na místo. Zase je o kousek blíž útěku z tohohle bláznivého místa. Stačí jen neztrácet naději.
Žádné komentáře:
Okomentovat