Neztrácet naději

Tak je tu zase středa (pokud to půjde, ráda bych pravidelně zvěřejňovala příspěvky každou středu a neděli) a s ní další z mých výtvorů. A aby mi to šlo lépe, rozhodla jsem se opět pokusit o téma týdne. Přeji krásný den a příjemné počtení!

---

Už to bylo dlouho. Ani když se dokázal soustředit natolik, že si vzpomínal, kdo je, nedokázal určit, jak dlouho tu je. Dny splývaly dohromady. Vlastně ani teď nevěděl, jestli je noc nebo den. Nebo jaké je roční období. Bylo to tu stále stejné.

Čas od času se objevili jeho věznitelé. Nevěděl, co s ním dělali. Bylo to, jako by upadl do transu, ze kterého se probral jen ve chvíli, kdy ho odvedli zpět do jeho pokoje. Nebo to byla cela? Nebyl si jistý. Stěny jeho vězení tvořily větve trnitého keře, které sem propouštěly jen slabé, nazelenalé světlo.

Nevzpomínal si, kdy naposledy jedl. Jíst ale musel, protože vždycky, když ho přivedli zpátky do cely, připadal si sytý a nikdy neměl pocit, že by nějak strádal.

Mezerami mezi větvemi občas zahlédl pohyb. Nebyl tu tedy úplně sám. Byli tu další jako on? Zmatení smrtelníci, kteří už si horko těžko vybavovali své vlastní jméno a dělali jen to, co po nich jejich tajemní věznitelé chtěli?

S povzdechem se posadil do jediného kouta, který nebyl plný trnů, a setřel si ze rtů trochu třpytivého prášku. Vílí prach. Měl dojem, že kdysi, v jiném světě, o něm něco věděl. Tehdy ještě měl své jméno… S pohledem upřeným na mechem porostlou podlahu se zamyslel. Měl teď úplně čistou hlavu a někde hluboko jeho mysli se zatřpytila jiskřička naděje. Dokáže si vzpomenout.

Musel přemýšlet rychle, nebyl si jistý, kdy pro něj zase přijdou. Aspoň své jméno by si mohl vybavit. Kdo má jméno, má naději.

Jeho pozornost zaujal plochý kámen napůl skrytý pod mechem. Kdo ho tam dal? Byl to on sám? Nemohl si vzpomenout. Na okamžik ho napadlo, že by to mohla být past. Jim se nedalo věřit. Zvědavost ho ale přemohla a on kámen zvedl.

Na jeho spodní straně bylo několik symbolů. Písmena. Ta si ještě pamatoval. Nebo v to aspoň doufal. Byla tam tři písmena. Chvíli mu trvalo, než je rozpoznal, ale dokázal je přečíst.

ART.

Co je "ART"?

Někde hluboko uvnitř to věděl. Musí se k tomu jen dostat. Neztrácet naději.

Najednou se rozzářil. Věděl, co dál. Nebylo toho moc, ale aspoň něco málo. Malá jiskřička naděje. Vytáhl z kapsy jiný, ostřejší kámen (ani nevěděl, že ho tam má) a začal do plochého kamene vyrývat další písmeno. Tentokrát to bylo H.

Se spokojeným úsměvem položil kámen zpět na místo. Zase je o kousek blíž útěku z tohohle bláznivého místa. Stačí jen neztrácet naději.

Peníze na uvítanou

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem přemýšlela, jak bych tenhle blog mohla trochu rozjet a napadlo mě, že bych se mohla maličko vrátit v čase.

V listopadu loňského roku jsme se účastnila výzvy zvané Wordvember, ve které jsem měla za úkol napsat každý den povídku na předem určené téma. Celou výzvu se mi podařilo splnit a teď bych se o povídky z ní ráda podělila i tady. To, že zrovna není listopad, prosím ignorujte.

Tak prosím, příjemné počtení

Vaše Phouka

---

Na stole byl neuvěřitelný chaos. Ležely tu knihy, jak poškozené, tak i kompletní, papíry a věci, které se Terry ani neodvažoval identifikovat. Na vrcholu toho všeho stál hrnek se zaschlými čajovými lístky na dně.

"Zdá se, že váš předchozí knihovník odešel ve spěchu," poznamenal Terry a vzal hrnek do ruky. Podle vrstvy prachu, která se na čajových lístcích usadila, se zdálo, že tu už dlouho nikdo neuklízel.

"Došlo tu k nehodě," odvětil dr. Smith a aniž by vzhlédl, začal se věnovat horní zásuvce stolu. Pokusil se ji otevřít, ale byla zamčená.

Terry mírně zvedl obočí.

"K nehodě?" opakoval sarkasticky. "Nedovedu si představit nic horšího než pád ze žebříku nebo, nedejbože, pořezání od papíru."

Dr. Smith se lehce usmál a vylovil z kapsy klíček na tenkém řetízku.

"Divil byste se," prohlásil, zasunul klíček do zámku v zásuvce a s cvaknutím ho otočil. "Měli jsme tu pár takových, co po knihovně bloudili celé týdny a to ještě dopadli dobře. Knihovny bývají nebezpečnější, než se zdá. Domníval jsem se, že jste si toho vědom, když jste tu práci bral."

"Já se domníval, že to bude klidná a nenáročná práce daleko od mojí rodiny," přiznal Terry. Jeho společník potřásl hlavou a otevřel zásuvku. Vylétlo z ní několik ohromných molů.

"V tom případě se vám hluboce omlouvám."

"Promiňte, ale asi nechápu, jak to-"

"To pochopíte," přerušil Terryho dr. Smith a natáhl k němu ruku. Držel v ní obálku, kterou chvilku předtím vytáhl ze zásuvky. "Tohle si vezměte."

Terry s otázkou "co to je?" neotálel ani vteřinu.

"Něco, co by se vám mělo hodit."

V obálce byla hrst mincí. Několik dolarů, asi dvě libry a pár takových, které Terry ještě nikdy neviděl. Vypadaly jako zlaté.

"To jsou-"

"Peníze. Na uvítanou." Dr. Smith ani nemrkl, když to říkal. V černých očích se mu zablesklo. Terry měl pocit, že se jeho údivem výborně baví.

"Nejsem si úplně jistý, jestli si za tohle něco koupím…"

"O to vůbec nejde. Ty peníze nejsou pro vás. Jsou na uvítanou těm, kdo knihovnu navštíví. Nějak si přece musíte zajistit jejich přízeň, nemám pravdu?"

"Chcete tím říct, že musím lidem, kteří sem přijdou, dávat peníze?"

"Neřekl jsem ani slovo o lidech. Existují i jiní tvorové, kteří mají zájem o vědomosti a krásná slova. Pár takových žije v hlubinách knihovny, o něco víc jich knihovnu navštěvuje zvenčí. Vždy je lepší si je příznivě naklonit."

"Vy mluvíte o nadpřirozených bytostech, jako jsou víly a tak," povzdechl si Terry.

"My jim říkáme Jiní," odvětil dr. Smith.

"To nemůžete myslet vážně!"

"Myslím to naprosto vážně, Terry. A věřím, že vy to víte taky. Nezmiňujte jejich jména, své pravé jméno neříkejte nikomu a snažte se se všemi dobře vycházet. Pokud si chcete zajistit jejich přátelství buďte zdvořilý. A nezapomeňte na peníze na uvítanou!"

Terry přikývl, s pocitem, že zřejmě nemá cenu se se zástupcem obce a víceméně svým zaměstnavatelem dohadovat. Jakmile se za dr. Smithem zavřely dveře, pohlédl do rohu, který byl do té chvíle ukryt za nimi.

"Jsi tu?"

Jeden ze stínů se pohnul a oddělil od ostatních. Nejprve byl poněkud neurčitý, ale po několika vteřinách nabral tvar. Připomínal teď vysokého může s dlouhými, neustále povlávajícími vlasy a parohy. Terry vylovil z obálky jednu minci a položil ji na podlahu před stínem. Na okamžik se odvrátil a když se znovu podíval, mince už tam nebyla.

Nový knihovník se usmál.

"Vítej v knihovně."

---

Všechny povídky z Wordvemberu 2017 najdete také na facebooku, na adrese https://www.facebook.com/themisthavenlibraryCZ/

Čeho se bojíš?

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když zamykám svůj byt na tolik západů, kolik jen můžu.

Všimla jsem si toho celkem nedávno. Na to, že občas vídám zvláštní věci, jsem si už zvykla. Ale tohle bylo nové. Byl to pocit, jako by mě někdo sledoval. Pořád jsem se musela ohlížet za sebe. Na ulici, ve škole, doma. Už dřív jsem čas od času koutkem oka vídala podivné tvary a postavy, ale nikdy mě nijak neohrožovaly, takže jsem si jich nevšímala. Tohle bylo jiné.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když sypu na parapet sůl.

Vídala jsem je ve snu. Většina z nich vypadala jako lidé. Dokonalí lidé. Až moc. A přitom naprosto nelidští. Probudila jsem se s křikem, protože se po mně natahovali, jako by mě chtěli stáhnout k sobě.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když nad dveře přibíjím podkovu.

Vím, co jsou zač. Milují všechno krásné, milují talent. A ne, nejedná se o učitele z umělecké školy.

Setkala jsem se s jedním z nich. Bylo to dávno, ještě na střední škole. Tehdy jsem o nich nic nevěděla. Narazila jsem na něj v parku. Zeptal se mě, co bych si přála.

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když věším do okna snítku třezalky.

Nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějaký háček. Najednou jsem byla ve hře na flétnu nejlepší ze školy. Nabídli mi studium na konzervatoři. Okamžitě jsem přijala. Začala jsem hrát na koncertech. Všechno bylo perfektní. To, že je čas od času koutkem oka zahlédnu, mě netrápilo. A pak mě začali sledovat.

Teď už jsou všude. Zírají na mě z davu. Kdykoliv vyhlédnu z okna, vidím tam jednoho z nich, s průsvitnou tváří přitisknutou na sklo.

Začala jsem si hledat informace. Zjišťovat, co jsou zač. Opravdu plnili přání. Ale za každé přání je třeba zaplatit. Jak jsem mohla vědět, že moje neuvážená slova budou tak nebezpečná?

Tomu, kdo mi splnil přání, jsem slíbila, že jednou budu hrát jen pro něj a jeho přátele. Jak jsem mohla vědět, že 'jednou' pro něj znamená něco jiného než pro mě?

"Čeho se bojíš?" ptají se mě lidé, když jim odmítám hrát. Čeho se bojím? Bojím se, že bytost, která se jednoho rána probudí v mé posteli, nebudu já.

Ztracená

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní.

Jsem Phouka, pro blízké přátele Temný Pán a vy jste právě zabloudili na můj nový blog. Najdete tu různé výplody mé fantazie (které budou možná i ke čtení).

Jelikož nejsem zrovna odborník na psaní úvodů, přejdu rovnou k věci a nabídnu vám povídku na uvítanou:

---

Jsem sama. Vždy jsem byla. Nebo… ne? Je těžké si vzpomenout.

Ulice, kterými procházím, jsou prázdné. Žádní lidé, žádná auta. Jenom dlouhé, zaprášené ulice ozářené zapadajícím sluncem. Aspoň si myslím, že zapadá. Možná ve skutečnosti vychází. Je tu pořád, veliké a oranžové těsně nad obzorem. Nemyslím, že se za dobu, co jsem tady, pohnulo. Žádný den, žádná noc, jenom věčný západ slunce. Nebo východ.

Je tu hrozné ticho. Jediným zvukem je šumění větru, ale i to zní vzdáleně a nepřítomně. Někdy mám pocit, že slyším hlasy - lidské hlasy, Bože, ty jsem neslyšela už celou věčnost! - ale než najdu jejich zdroj, rozplynou se.

Jak dlouho už tu jsem? Zdá se, že to jsou jen minuty, ale čas je tady matoucí a moje vzpomínky zrovna tak. Musela jsem několikrát projít celé město, protože mi spousta míst připadá povědomá, ale nikdy si nepamatuji, kde jsou nebo jak se tam dostat. Myslím, že jsem našla svůj dům, ale něco není v pořádku. Několikrát jsem vešla dovnitř, ale všechno je špatně, jak zevnitř, tak zvenčí. Mám dojem, že jsem se rozhodla tam už nikdy nevstoupit, ale stejně se tam vracím.

Znovu procházím ulicí, která je povědomá i neznámá zároveň. Nemám tušení, v jaké části města jsem. Jména ulic nedávají smysl, nerozumím jim. Ráda bych se někoho zeptala. Je z města nějaká cesta ven?

Najednou mě z omámení probudí hlasitý zvuk. A další. Přede mnou přistane veliký pták. Jeho smolně černé peří je oproti nudné šedi ulice neuvěřitelně jasné. Krkavec, uvědomuji si. Znovu zakráká a začne poskakovat směrem k úzké uličce mezi dvěma domy, které jsem si nikdy nevšimla. Netrvá to dlouho a já ho následuji. Běžím za krkavcem a zoufale se snažím ho nespustit z očí.

Když se vynoříme na druhé straně uličky, nemůžu popadnout dech. Na okamžik začnu panikařit. Ulice vypadá stejně jako ta na druhé straně! Snažím se zadržet slzy. Jsem pořád ztracená.

Vrhnu na krkavce rozčilený pohled. Ještě jednou zakráká a vzlétne, jako by se nic nestalo. Sleduji, jak jeho tělo mizí na pozadí tmavnoucí oblohy. Potom se všude kolem mě rozsvítí pouliční lampy a já si uvědomím: slunce konečně zapadlo.